A v neposlední řadě je třeba vzpomenout i na organizátory. S úctou a respektem k všem těmto lidem, já divák, jsem si lámal hlavu, jak tento článek pojmout, aniž bych se někoho dotknul. A také bych svým dětem nerad zkazil radost svým hněvem, se kterým jsem počas akce bojoval. Dost mě to trápilo. Ale nakonec jsem všechno pochopil.

Celá tato několikadenní připomínková akce důležité události světových dějin na českém území je totiž geniálně, řekl bych až rafinovaně, zorganizovaná. Účastník je totiž sám, aniž by to věděl, vtažen do interaktivní prohlídky bojiště napoleonských dob a prožívá to, co prožívali účastnici této bitvy tehdy. Považte sami. Začínám tušit, že se nějaká připomínková akce bude konat, ale získat informace o programu je celkem obtížné. Webové stránky se odkazují na Facebook a ten zase zpátky na stránky, přičemž informace se týkají akce z roku 2020. A když už se týkají roku 2021, tak pouze soboty 4. září. Ale nakonec zajatý rakouský voják hlásí, že přehlídka bude 3. září v 18.00 hodin a bitvy 4.září ve 14.00 a 16.30 hodin. K tomu přidává pikantní informace o údajné roztržce ve vedení rakouského generálního štábu. Nezbývá, než mu věřit a doufat, že není podstrčený nepřítelem.

Cože pořádáte? Přehlídku? Já přijdu. Dostavil jsem se se svým oddílem dragounů (ve věku 3, 5 a 7 let) v pátek do Chlumce na náměstí. Sesedneme z koní (rozuměj, zaparkujeme auto) a dál pokračujeme pěšky. Jsme zde a dokonce i s časovou rezervou, což není u nás v rodinně obvyklé, ale děti jsou natěšené a udělají cokoli a hned. A hned taky nastává první dilema. Kam se postavíme, abychom viděli? Kudy půjdou? Přesně takové otázky si kladl i generál Osterman -Tolstoj v srpnu 1813, když se mu při ústupu od Drážďan ztratil car a on se rozhodl postavit se Francouzům dorážejícím na zadní voj ustupující spojenecké armády. Tuto první zkoušku překonávám díky datovému připojení ve svém mobilu. Nástěnka žádná, ale na webu města je informace, že sraz je na náměstí v 18.15. Takže jsme tady správně, zavelím rozchod a jde se na zmrzlinu. Nezarazilo mě slovo „sraz“, a to se brzy ukáže jako chyba. Čas 18.15 se blíží a kromě tří francouzských kyrysníků na koni nikde nikdo. Z nejstaršího syna se stává časovaná bomba. S neuvěřitelnou přesností se každou minutu ptá, kdy už to začne. V 18.15 konečně kdosi (a v uniformně nebyl) v dáli zavelí, že vojáci jsou u kulturního domu. Nevím, kde to je, ale jdou tam všichni, takže i já se svým oddílem je následuji. Po chvíli v dáli vidím prvního vojáka ve francouzské uniformě. Rázem mi padá kámen ze srdce (v roce 1813 by mi spíše spadlo srdce do kalhot).

U nového pěkného kulturního domu se konečně kluci dočkali a vidí svoje vojáky pěkně seřazené do útvarů, jako na přehlídce. Po chvíli se ale vojáci seřadí do pochodové kolony a odpochodují svižným krokem kamsi na druhou stranu Chlumce. Rádi bychom je pronásledovali, ale s malými dětmi to není dobrý nápad. Nelze se divit. Napoleonova armáda v roce 1805 dorazila ke Slavkovu rychlostí 30 km za den. Volím tedy další taktický krok. Obchvat. Počkáme si na ně na náměstí, kudy určitě musí projít. Jdeme tedy zase zpátky. Cestou míjíme maminku s kočárkem, která zrovna přišla a ptá se, kam jdou. Nevím a nevím, jestli to někdo vůbec ví. Čekání si na náměstí krátíme s dětmi výkřiky „Vive la France!“ a „Vive l´empereur!“ Když už to na přehlídce pochytili a chtějí to křičet, tak ať to alespoň křičí správně. Jako francouzštinář to nemůžu přejít jen tak. PR mají Francouzi zmáknuté nejlépe.

Čekáme už notnou chvíli a nikde nikdo. Když tu náhle nejstarší syn zbystří zrak a hlásí, že tamhle jde někdo s flintou. Zklamu ho. Není to převlečený voják, ale opravdový myslivec. Podobné zklamání musel pocítit generál Vandamme, když se v místě, odkud čekal příchod svých posil, objevili vojáci v modrých uniformách. A nebyli to Francouzi, ale Prusové, kteří se při ústupu chtěli vyhnout ucpanému Cínovci. Nedopatřením se dostali do zad francouzské armády a zatarasili jim jedinou ústupovou cestu. A vzápětí přichází další vtažení do napoleonských bojů. Tzv. Grouchyho dilema známé od bitvy u Waterloo. V dáli je slyšet hřmění střelby. Co uděláme? Půjdeme za zvukem střelby, nebo zůstaneme a budeme se držet toho, na čem jsme se domluvili? Je potřeba udržovat si vědomí o dění na bojišti, neboť zde se situace mění každou čtvrthodinu. Vyšleme tedy oddíl lehké jízdy (rozuměj mámu), aby provedla průzkum bojem. Nikde nic není vidět, takže se vrací zase zpátky.

Nervozita by se dala krájet šavlí. Padá rozhodnutí ustoupit do předem připravených pozic, tedy zúčastnit se dalšího bodu programu, a to bohoslužby u Jubilejního pomníku, stejně to už je za deset minut. Cestou uvažuji o známé hlášce z francouzských bojišť: „Nesmíme ustupovat moc rychle, abychom nedohnali Němce, co jsou před námi. Ale také nesmíme ustupovat moc pomalu, aby nás nedohnali Němci, co jsou za námi.“ Sendvičové obklíčení se tomu říká. Ale to je jiná epocha. U Jubilejního pomníku zaplesáme. Když už nic, tak jsou tady čtyři husaři na koních. A také střekovský pan farář se svými ministranty.

Jaký paradox! Na vojně dostal hned po přijetí sedm ostrých za to, že je pacifista. A navíc ho znám jako člověka, který si potrpí na dochvilnost. Když jsem mu ministroval, tak se ze sakristie odcházelo takřka na vteřinu přesně. Teď se s ním setkávám na výročí bitvy. O programu neví nic. Neví ani, v kolik hodin mají začít. Přišli na 18.00 hodin. Co bych taky chtěl. Je to vojenská operace a při té nejde nikdy nic podle plánu. Modlitba u Jubilejního pomníku se povedla. Dorazily pěší i jezdecké oddíly Francouzů, Rakušanů, Rusů, a dokonce i pár Prusů. Těch je sice málo, ale o to více si jich vážíme. I diváků bylo dost. Konec dobrý, všechno dobré.

Cestou zpět do auta ale musím přes všechny nedostatky tuto akci hodnotit kladně. Kluci jsou nadšení. Cestou sebrali klacíky, z nichž jeden opravdu silně připomíná pušku s nasazeným bodákem. Kromě pokřiku: „Vive la France!“ zvládli držení zbraně (ten nejstarší), i pochodovou formaci v koloně. K mému údivu se ke střelbě vyrovnají do linie a po imaginárním výstřelu přechází s řevem na zteč. A protože se jim to líbilo, trvají na účasti na zítřejší bitvě. Před sobotní bitvou se ukázalo, že rakouský zajatec opravdu lhal. Bitvy byly o hodinu později, tedy v 15.00 a v 17.30 hodin. Naštěstí jsme se to dozvěděli včas.

Ze samotné bitvy pak mám jediné memento, pomník, do tohoto článku. A to ceduli s podrobným programem oslavy výročí bitvy u Chlumce, kterou jsme si po skončení bitvy přečetli na okraji bojiště. Konečně. Chce se mi zařvat památné sprosté slovo, kterým neznámý francouzský voják u Waterloo odpověděl Angličanům na výzvu, aby se vzdali, ale ostych mi v tom brání. Co říci závěrem? Organizátorům musím pogratulovat za geniální a rafinované vtažení návštěvníka do pocitů a uvažování účastníků bitvy u Chlumce. Jen tak dál. Interaktivita. To je moderní přístup. A už se těším, co dalšího organizátoři vymyslí. Například průvodce po bojišti? Ať už ve formátu nějaké pěkné ilustrované knížky (s více jazykovými verzemi pro zahraniční hosty) nebo proč ne třeba mobilní aplikaci? A celé to propojit s ústeckým muzeem. Nebo by se bitva u Chlumce a Varvažova mohla objevit v další edici počítačové hry Napoleon Total War (2). A co třeba jít ve stopách Prof. Dušana Uhlíře, tvůrce deskové hry Slavkov? V roce 1988 to byl hit. Když se tato hra v současnosti objeví na burze, je ihned prodaná. Dnes, v roce 2021, by moderně pojatá desková hra Chlumec mohla bojiště nejen propagovat zábavnou formou, ale dokonce by možná mohla vydělat i nějaký ten peníz. A to už stojí za úvahu. Ale možná už to dokonce všechno existuje, jenom já o tom zase nevím.

Viktor Houdek