Jejich tvar a vizáž dokumentuje, že patron Irska sv. Patrik, „narouboval“ kdysi křesťanství na původní keltské „pohanské“ náboženství. Kolem vrchu Belbuben vjíždíme do města Sligo. Prší, a dost hustě, ale vedle kempu ve městě Strandhill objevujeme The Strand Bar a Restaurant. Nezbylo, než se tam večer i uchýlit. Čepují tu řadu piv, samozřejmě i Guiness. Hraje zde místní hudební skupina s kytarami, bubínkem, houslemi i harfou. Kouřit je v celém Irsku v hospodách striktně zakázáno pod pokutou na naše peníze několika tisíc korun. Před vchodem do občerstvovny je hrozen návštěvníků, kteří se těsně druží u své cigarety i hovorů. Prší a odmyslíme-li si množství nahromaděného dýmu, je zde sice těsno, ale někdy mezi dobře vyvinutými rudovlasými irskými děvčaty i příjemně útulno. Ale od začátku…

 Pět šestin třetího největšího ostrova Evropy, kterým Irsko je, tvoří Irská republika, která je dnes na rozdíl od sousední Velké Británie i její součásti Severního Irska, členem Evropské unie. Rozdíl je pro někoho možná jediný – v Severním Irsku se platí librami, v Irské republice eurem. Rozdílů je víc, ale krajina a příroda, je takřka identická. Irsko je tak říkajíc zeleným ostrovem. Zelená převládá všude. Louky, pastviny, svislý pruh na vlajce, znak, čtyřlístek jako symbol této země, dres fotbalové reprezentace – vše zelené. A krásné. Jedeme Irskem od severu na jih a okolo zpět do hlavního města Dublinu. I když počasí není vždy nejlepší a mírný deštík padá skoro pořád. Blízkost Atlantského oceánu a jeho Golfského proudu ale podnebí mírní. Nikde vedro k zalknutí, ale ani zima, kdy bychom museli do svetrů. Do Irské republiky vjíždíme na severu ze Spojeného království za Londonderry.

Mistr řezník Jan Málek s oceněním Silver Button od společnosti Google, která vlastní YouTube.
Mistr Málek sbírá vavříny za svá řeznická videa. To nejúspěšnější ho překvapilo

 Proti Severnímu Irsku - součásti Británie se změnily pouze dvě věci. Auta nejezdí vlevo jako v Británii, ale vpravo, jako všude v EU a na stožárech nevlaje britský Union Jack, ale zelenobílooranžová vlajka Irska. Krajina zůstává skoro stejná. Vyjíždíme k staré pevnosti Grianan of Eileach. Vystupujeme na hradby a kocháme se dalekými výhledy, jak na zálivy Atlantiku, tak daleko na jih do irského vnitrozemí. Šířka hradeb čtyři metry, výška pět, pevnost patřila klanu O´Neilů, dohlednost 80 km a vidíme i nejsevernější bod Irska. Pokračujeme na jih kolem vodopádu u jezera Glencar, na obzoru se objevuje bájná hora Belbuben, kde prý druidové, keltští duchovní, provozovali své reje. V městě Donegal prohlížíme hrad a v exkluzivním obchodě sledujeme chlapíka, který na svém stavu tká jako po staru irský tweed z ovčí vlny.

 Vyjíždíme na zvláštní kopec Knockarea s hrobkou bájné keltské královny Maewe, která byla silnou soupeřkou králů a často je prý i porážela v boji. Z kopce je nádherný výhled. Sjíždíme do Carrowmore s loukou plnou megalitických památek, především dolmenů. Slovo z keltštiny skrývá prehistorickou megalitickou stavbu z velkých nepravidelných kamenných bloků, někdy gigantických rozměrů, patrně zbytek vnitřního prostoru pohřebních mohyl. Necháme si o nich podrobně vyprávět od místního učitele i odborného průvodce. V poutním místě Knock se údajně r. 1879 zjevili dvěma dívkám sv. Josef, Maria a Jan Evangelista. Kolem je plno poutníků, květin, církevních obřadů, suvenýrů.

Ústí nad Labem.
Lidé klasifikují ústeckou radnici: Panečku, to je hodnocení, samá pětka

 Krásné je Galway, čtvrté největší a nejrychleji rostoucí irské město, správní středisko stejnojmenného hrabství na západním pobřeží. Kotví zde řada lodí, hlavně velkých plachetnic a jachet. Stoupáme krajem Burren a poté sjíždíme k dalšímu přírodnímu „zázraku“, Mohérským útesům. Vysoko na skalách shlížíme dolů na Atlantik, jehož vlny narážejí na pobřeží. Den končíme na hradě Bunratty. Postaven r. 1230 má řadu zajímavostí. Třeba vyvýšenou podlahu, na níž stojí stůl a křeslo pána hradu, aby byl výš nad ostatními a okno za jeho zády, aby mu příchozí neviděli do očí. Hrad původně bez oken, uprostřed s ohništěm, na stěnách goblény, v patře malé okénko pro ženy, které nemohly být na audienci, ale mohly pozorovat jednání. Pravotočivé úzké schodiště, aby se praváci mohli dobře bránit mečem soupeři, kolem hradu velký park a skanzen. Původně vodní hrad, k němuž připlouvaly lodě.

 Doškové střechy městečka Adare, golfová hřiště, na nichž hraje např. i Tiger Woods, dnes už ne tak slavný jako před časem a stadion pro závody chrtů v Tralee prohlížíme za lehkého deštíku. Ale je teplo, všude palmy, velký větrný mlýn v Blannerville a vzápětí už jsme u Beehive Huts, neboli tunelovitých kamenných přístřešků křesťanských mnichů. Poloostrov Dingle končí mysem Slea Head. Opravdový západní konec Irska, dál za oceánem už je jen Amerika. Vstoupíme do Gallarus Oratory, 1300 let staré křesťanské svatyně, sestavené z kamenů a v mlze směřujeme do Killarney . Od hradu Rosscastle jdeme rododendronovým pralesem národního parku do Black Waley. Následuje Rock of Cashel s křížem sv. Patrika, patrona Irů z 12. století. Původně opevněný hrad, v podstatě pevnost na vápencovém pahorku, který si jeden z keltských klanů vybral za sídlo už ve 4. století. Později sídlo biskupství. Je zde nejpozoruhodnější románská kaple v zemi, dále 28 m vysoká okrouhlá věž, ovšem vše zastiňuje mohutná gotická katedrála ze 13. století s přistavěným arcibiskupským sídlem. V Kilkenny pozorujeme bezpečnostní akci policie a ochranky před Bank of Ireland. A vystupujeme na vyhlídkovou věž nad známým pivovarem, v jehož dvoře stojí opatství.

Hledají domov.
Hledají domov: Aktuální nabídka zvířat v ústeckém útulku k 21. červnu

 

Glendalough, což znamená Údolí dvou jezer, je vesnice s klášterem v kraji Wicklow. Klášter byl založen sv. Kevinem, poustevníkem a knězem v 6. stol. Má kolem sebe hřbitov s kamennou věží, do níž se uchylovali obyvatelé v době ohrožení. Věž bez vchodu, jen do okna vedl provazový žebřík. Významná památka z doby nástupu křesťanství, častý cíl zájezdů i rodinných výletů. Množstvím květů, vzácnými stromy a keři i mimořádnou parkovou úpravou známé Poverscourt Gardens. Nejhezčí z mnoha je japonská zahrada. Brú na Bóinne je soustava tří megalitických hrobek v Newgrange. Vznikly před 5000 lety a už tehdy znali původní obyvatelé řadu přírodních zákonitostí. Vytvořili zde průzor do hrobky, kdy v den zimního slunovratu pronikne na krátkou chvíli dovnitř sluneční paprsek. To jsme na modelu viděli na vlastní oči. Poblíž je i jiné, pro Irsko neméně významné místo. Zde na řece Boyne, totiž Irové v roce 1690 definitivně „projeli“ svoji nezávislost. Dnes je tu velké muzeum věnované bitvě, kde se servali irští katolíci a Frantíci – tedy Francouzi, vedení britským exkrálem Skotem Jakubem II. s Angličany a žoldnéři z celé Evropy, kterým velel král Vilém III. Oranžský, Holanďan. Ten měl armádu větší a lepší a v pohodě vyhrál. Z šedesáti tisíc vojáků na obou stranách však padlo „jen“ patnáct set, takže zrovna na úplnou krev to, prý, nebylo.

Natáčení filmu Zápisník alkoholičky, poslední klapka filmu padla u Ústí.
Dotáčeli Zápisník alkoholičky, u Řehlovic oddali Terezu Ramba. Herečka zná Ústí

 

Irskou anabázi končíme v metropoli Dublinu, v jednom z nejpestřejších hlavních měst Evropy s mladistvou atmosférou. Před více než tisíci let původně malá vikinská osada, dnes prosperující, multikulturní moderní město. Prohlédli jsme pamětihodnosti, dvě katedrály – církve Kristovy a sv. Patrika, hrad, muzeum i nádvoří univerzity, staré město i The Spire of Dublin (Dublinský stožár) - sto dvacet metrů vysokou špici z nerezové oceli na jedné z hlavních tříd města. A pak se vydali na kousek pouti, kterou vykonal 16. června roku 1904 jakýsi pan Leopold Bloom, hrdina irského spisovatele Jamese Joyce v jeho nejslavnějším románu Odysseus. Knihu jsem si před odjezdem do Irska samozřejmě přečetl. Bloomsday, neboli den putování pana Blooma, patří dnes už tradičně do červnového kulturního kalendáře. Nakonec hádejte jakou lodí společnosti Irish Ferries jsme z Dublinu odplouvali do Anglie? No tou se symbolickým jménem Ulysses, což je irsky Odysseus. Na konci našeho putování po krásném zeleném ostrově.

Ervín Dostálek