Z Prahy do Moskvy letíme s ČSA na Šeremeťevo, tam slušná pauza, „přehodit“ čas plus dvě hodiny, pak už Aeroflotem via Irkutsk. Ural pod námi, velká do noci svítící sibiřská města, klesáme, v okénku už je dole jediná řeka, co vytéká z Bajkalu, do nějž se vlévá přes 300 řek, tedy Angara, a pak už dosedáme k ránu v Irkutsku, jednom z nejpřitažlivějších měst na Transsibiřské magistrále, kterou taky později pojedeme. Město založené roku 1651 jako zimoviště ruských Kozáků, které se brzy změnilo v obchodní centrum, v němž se z celé východní Sibiře soustřeďovaly kůže a byly v sousedních zemích vyměňovány za čaj a hedvábí. A také administrativní centrum oblasti, hlavní křižovatka na cestě ruských exulantů, kde našli mnohdy i domov vysoce vzdělaní aristokraté, děkabristé a polští rebelové, poslaní sem do vyhnanství, kteří se pak nesmazatelně zapsali do kulturní historie.

V Irkutsku (další posun plus pět hodin času na hodinkách) objevujeme: malé zelené tramvajky, kterými se přesunujeme po městě, zlatem zářící chrámy plné zpívajících věřících, i mladých, velkou sochu Lenina na centrálním náměstí, ale také dobyvatele Sibiře Jermaka i cara Alexandra a kosmonauta Gagarina, Dům Evropy, rychle rostoucí výstavbu, divadlo se světovým programem aj. Další den odjíždíme maršrutkou 300 km směr Bajkal. Co je maršrutka? Veřejná doprava je na Sibiři normální jen ve velkých městech, jinde se používají maršrutky – dodávková auta s obvykle 12 -ti sedadly, které jsou buď objednána (jako to naše), nebo na ně stačí mávnout u silnice, či počkat na stanovišti až se sejde příslušný počet lidí, jedoucí do stejného cíle. O ceně je třeba někdy i smlouvat.

Bajkal je po Kaspickém moři druhé největší jezero světa, ale určitě svou zatím zjištěnou hloubkou 1637 metrů určitě nejhlubší. Zadržuje pětinu zásob světové vody a vyplňuje obrovskou trhlinu mezi dvěma zemskými deskami starou 25 milionů let. Jeho délka – 636 km, průměrná šířka – 50 km. Pokud by se zastavil přítok vody do jezera, vytekla by všechna voda z něj až za 400 let. Přeplouváme i s naší maršrutkou trajektem na největší ostrov Olchon do střediska Chužir. Původně pastevecká vesnice, dnes už s novou zástavbou turistických objektů. Odtud jedeme pozorovat něrpy – malé sladkovodní tuleně bajkalské, nejproslulejší a nejoblíbenější obyvatele jezera. Vstupujeme na mys Burchan (burjatsky „bůh“) se Šamanskou skálou – útesem z krystalického vápence, zářící na slunci proti tmavým vodám Bajkalu, v níž je i legendami opředená Šamanská jeskyně.

Na Olchonu absorbujeme ještě burjatské památky, jízdu na koních, v přírodě vařenou rybí polévku-uchu, jízdu po zdejších „tankodromech“, nejvýchodnější mys Choboj a pak sedmihodinovou přeplavbu jezera škunerem Volnyj (Svobodný) s nabíráním údajně nejčistější vody na světě uprostřed jezera. V městě Usť-Barguzin na druhé straně bydlíme v chalupě Bělovových s plným komfortem, baňou (ruskou saunou), ale i suchým záchodem na dvoře. Se synem majitele, který je JUDr, ale jak říká: „v létě vozím turisty a v zimě basy s vodkou“ (a vydělá si tak víc než někde u soudu) sjíždíme Ptačí rezervaci, termální prameny, Zabajkalský národní park aj.

Od Bajkalu pak zas maršrutkou do Ulan Ude – nádherné metropole Burjatska s opět zlatem blyštícími se chrámy, pulzujícím životem, zpívající fontánou a perfektním divadlem opery a baletu se světovým

repertoárem, americkými filmy, blízkým budhistickým Ivolginským klášterem, plným mladých mnichů v šarlatových kápích, který též navštěvujeme. No a pak Transsibiřskou magistrálou opět do Sludjanky zpět k Bajkalu. Krátký vstup do Vysokých Sajan skoro na mongolské hranici s tovarem z této zvláštní země a výstupem na Pik Ljubvy (Lásky), zpět do Sludjanky s mramorovou nádražní budovou, nástup na vlak Krugobajkalku (někteří za sto rublů i na mašinu) a z konečné stanice Port Bajkal přeplaveme škunerem zpět na západní břeh jezera. Skanzen Talcy, oceánografické muzeum, virtuální potopení se v batyskafu do oné více než jeden a půl kilometrové hloubky, pojedení opékaných omulů, což je typická ryba Bajkalu (neboli síh bajkalský tažný, který sem pronikl pravděpodobně po řekách Jeniseji a Angaře ze Severního ledového oceánu a je považován za místní specialitu a pochoutku) a řada jiných zajímavostí. No a pak zbývá už jen nakoupit pár suvenýrů, někteří i typickou vodku Čiste ozero či tu nejlepší Zlatou carskou, odjezd do Irkutsku a letadlem domů s úpravou času mínus sedm hodin. Stálo to za to, divoký východ byl prozkoumán.

Ervín Dostálek