Začněme odzadu, od dob pohanských. Většina turistů přijíždějících do Velké Británie zná Stonehenge, málokdo však ví, že mnoho menhirů, památníků nejstarších dob lidstva, najde i na Orknejích. Nejpůsobivější je Ring of Brodgar, kruh o průměru přesahujícím sto metrů. Na jeho obvodě původně stálo šedesát kamenů.

Dnes jich zbylo pouze třicet šest, některé jsou povaleny, z jiných zůstaly po třech a půl tisících let jen úlomky. Není zcela jasné, k jakému rituálnímu účelu místo sloužilo, jeho význam je však nepochybný. Na rozdíl od Stonehenge, kde je neustále plno návštěvníků, my jsme si mohli vychutnat mýtickou zvláštnost tohoto místa jen za svištění větru. Nedaleká mohyla Maeshowe, sedm metrů vysoký pahorek o průměru třicet pět metrů, zvenku porostlý travou, skrývá největší památku celého souostroví. Je jí prostorná klenutá hrobka pětimetrových pilířů z vertikálně postavených plochých kamenů a závěrným kamenem volně se pohybujícím na kamenném pantu z doby více než tři tisíce let před naším letopočtem. Lidé tehdejší doby dokázali vchod do hrobky orientovat tak, že v době zimního slunovratu teď v prosinci proniknou sluneční paprsky vchodem až na její protilehlou stěnu, což možno si najít a vidět i na internetu. V hrobce najdeme i vikinské runové nápisy a pozdější křesťanský kříž, které tam zanechali další návštěvníci.

Trochu jiné křesťanské Vánoce na Islandu

Island je ostrov, jehož obyvatelé – původně pohanští, přijali v roce 999 křesťanství, když v tomto roce naházeli sošky pohanských bohů do vodopádu, který se od těch dob nazývá Godddafos, tedy Božský. A Vánoce, křesťanský svátek, se zde slaví samozřejmě každoročně. I když v něčem trochu jinak. Island geograficky patří sice k Evropě, ale jeho středem prochází rozsáhlý geologický zlom oddělující euroasijskou a severoamerickou litosférickou desku. A i když zde přijali křesťanství svrhnutím pohanských model do dnes nazývaného vodopádu Goddafos, tedy Božského, ještě před rokem jeden tisíc našeho letopočtu, kdy se teprve formovaly základy českého státu, dodnes se mísí o jedněch ze dvou největších svátků roku, tedy o Vánocích, křesťanské zvyky s těmi staršími pohanskými. Jak vypadají tedy dnes Vánoce a Nový rok na tomto krásném ostrově na severozápad od evropské pevniny? Celý Island žije Vánocemi již od začátku prosince.

Hned prvního prosince si ostrovní obyvatelé vyzdobí okna světýlky a hvězdami. Ti šťastnější, kteří mají u domu jehličnatý stromek (na Islandu lesy vůbec nejsou!), si jej osvítili, ti méně šťastní si ozdobili větve svého listnatého, jiní jen třeba balkón nebo plot svého domu. Island byl v minulých letech spolu s Norskem snad nejdražší destinací Evropy, takže se prostě i vyplatilo zaletět si pro dárky i do Spojených států a pořád to vyšlo i s letenkou levněji. Jediný rozdíl ve vánočních a předvánočních tradicích jsou islandští Mikulášové, či Santa Klausové, zvaní Jólasveini. Těch je třináct. A vždycky jeden z nich přijde v noci nadělit do boty za okno dětem, první 11. prosince.

Každý z nich má své jméno a váže se k němu nějaká legenda. Tyto osoby nadělují podle zásluh. Zlobivé děti dostanou bramboru, uhlí se totiž na Islandu nenachází. Jinak je ostatní podobné našim Vánocům. Stromečky dovezené z Německa či Švédska se tu zdobí na Štědrý den ráno. Večeří se v osmnáct hodin a k večeři jedí Islanďané uzené skopové maso pečené v karamelu a brambory v karamelu. Ty mají velice zvláštní chuť, pro české chuťové buňky ne moc příjemnou. Jsou totiž sladké. Na rozdíl od bonbonů a másla – ty jsou zase slané. Po večeři se nadělují dárky. Děti už mají jednu menší nadílku za sebou 22. 12., kdy sourozenci rodičů, tedy strýčkové a tety, dávají dětem dárky, a ty je hned rozbalují. 25. a 26. jsou svátky a tráví se v úzkém kruhu rodinném. Anebo s blízkými přáteli. Silvestr je ale naopak velice hlučný a ve znamení spousty ohňostrojů. Lidé jdou kolem dvaadvacáté hodiny ven z domu a mráz nemráz čekají spolu na příchod Nového roku.

Islanďané jsou zvyklí na neustálý boj s přírodními živly a tak v době, kdy je klid a příroda je jim nakloněna, dovedou, jak se patří, oslavovat. I o Vánocích. Gleðileg jól / Veselé Vánoce

Ve Finsku je bytem Santa Klaus

Na dalekém severu ve Finsku, poblíž města Rovaniemi, je bytem další ze symbolů Vánoc, Santa Klaus. Osm set kilometrů severně od hlavního města Finska Helsinek leží město Rovaniemi, centrum nejsevernější finské provincie Laponsko. Leží takřka na polárním kruhu, od kterého jej dělí deset kilometrů. Má šedesát tisíc obyvatel, disponuje mezinárodním letištěm, Blízko Rovaniemi má trvalou adresu i legendární vánoční postava Santa Klaus.

Především od konce listopadu do ledna to tady "praská ve švech", přijíždějí sem desetitisíce turistů z celé Evropy. Turisté se zde ale zastavují při svém putování Skandinávií po celý rok, tedy i v létě. Stejně tak naše výprava. Podle starých pověstí sídlí Santa však ve skutečnosti přímo na severním pólu. Pouze Finové jej z obchodních důvodů přestěhovalio něco jižněji na dostupnější místo. A také ne na ledajaké. Přímo do vesničky Joulupukki na Napapiiri přímo na polárním kruhu, tedy na 66. stupni, 32. minutě a 35. vteřině severní zeměpisné šířky. Velkou část roku zde trvá buď polární den či, a to je horší, polární noc.

V létě je vidět i ve dvě hodiny v noci, v zimě je zase naopak i ve dne šero. Nájezdy turistických autobusů do této severské atrakce začínají tak kolem deváté hodiny dopolední. Ve vesničce je především Santa Klaus Greeting Center, neboli místo, kde se s vousatým vánočním rozdávačem dárků všichni přišedčí fotografují. Venku je tlustou bílou lajnou naznačen severní polární kruh a u něj označeny výše uvedené číslice. A tam je další fotografování. Silný provoz začíná mít i pošta Santa Klause, kde si za příslušný obnos lze objednat vánoční přání přímo od samého Santy. A to vlastně i v létě.

Obchody se suvenýry praskají ve švech a mají zde vše, čeho se lze jen nadít, tedy co by mohlo mít něco společného s jedním ze symbolů Vánoc. O kousek dál je možno svézt se psím spřežením a zase kousek dál leží Santapark, kde se vyřádí především děti - prostě místní severský Disneyland. Nedalo nám to, do srubu Santy jsme se s partou podívali, vyfotili si jej a sami převlečení v jeho oděvu, získali certifikát, že jsme tu byli, udělali snímky rozkročmo na lajně znamenající polární kruh a odeslali vánoční přání z jeho pošty. S památečním razítkem a známkami se santovským motivem. Prostě tak, jak to "podle směrnic" má být, že…

Ervín Dostálek