V roce 1995 o ruském písničkáři Okudžavovi točil dokument Naděje a stesky Bulata Okudžavy, navázal na něj dokumenty z cyklu Básníci Evropy. Režíroval 13ti dílný cyklus dokumentů Legendy folku a country, bavilo jeho 24 filmů o osobnostech české autorské písně Uprostřed běhu, nadchly dokumenty Jarek a Amadeus i film Jiří Suchý – V takový krásný společnosti. V roce 2013 točil Vondrák dokument Tichá píseň Javorů a koncert k 70. narozeninám brněnského skladatele a textaře Petra Ulrycha, nyní se za tvorbou ohlíží v knížce Můj laskavý objektiv (Fénix 2021).

Bylo pro vašeho otce, zaměstnance České televize Brno, setkání s hereckou legendou Haasem ve Vídni výjimečné?
Tatínek na něj byl ohromnej fanda. Ale on se málokdy nechal něčím zaskočit, byl pohotovej, pravej investigativní žurnalista už v době, kdy se tomu tak neříkalo. Na setkání s Hugem ve Vídni byl patřičně pyšnej.

Co vám zkušenost otce dala pro kariéru autora knih a filmů?
Byl to výjimečný zážitek: poprvé, když se stal a já viděl Haga Haase ve dveřích našeho bytu, podruhé po půl století, když jsem viděl film, co tehdy točil tatínek. Byla to pro mě zkušenost jako pro filmaře, že se člověk při natáčení nesmí bát sebevětší osobnost uhlídat. Pan Haas některé vzpomínky opakoval dokola, ale otec ho z úcty nepřerušoval.

Je ruský písničkář Bulat Okudžava tím, o kom divákům i vnoučatům vyprávíte, když hrajete jeho písně?
Na Okudžavu, jeho dobu, v níž se zachoval jako slušný a statečný člověk, se nedá zapomenout. Dodnes si občas pustím nějakou jeho píseň od něj nebo v interpretaci někoho jiného. Když je důvod, rád na velkého básníka a svoje zážitky s ním vzpomenu, ale současná doba je už jinde. Škoda, Okudžavu dnes už zná málokdo.

Je vám blízkost sourozencům Ulrychovým, písničkáři Donovanovi i legendě Semoforu Suchému víc, než jen šance psát o nich knížky, točit s nimi filmy?
Málokterá kniha či film přiblíží atmosféru setkání. Chybí vůně, pohledy do očí, pocity neopakovatelné, co člověka s oněmi osobnostmi na chvilku sblížilo. Cítíte, že míra porozumění i blízkosti vám toho člověka - a obráceně - zavřela navždy do paměti, do duše, do srdce.

V knize na snímku houpete na zahradě na houpačce Jiřího Suchého. Nehoupal někdy i on vás?
Někdy snad ve verbálním slova smyslu. Občas jsme si udělali fórek. Třeba mi Jiří jednou volal pár hodin před koncertem v mém Divadle šansonu v Brně, že „teda zítra s Jitkou přijedou…" Nejsem moc pohotovej, ale tenkrát se mi zablesklo a já odpověděl: „Nejezděte, koncert měl být včera…" To se Jiří zarazil, a že je už na cestě někde u Jihlavy… Já to nevydržel a hnedle jsem vyzradil, že dnes je to pravé ořechové. Že se těším…

Točil jste řadu filmů, psal víc knih. Je tato knížka první z více ohlédnutí za životní prací, či budou další?
Takovým ohlédnutím jsou mnohé z mých knih, třeba Básníci Evropy a Back beat. Když o tom tak přemýšlím, i knihy o lamželezovi Frantovi Kocourkovi, nebo o kapele Synkopy 61 jsou mými biografiemi. Popisuju tu osudy dotyčných, ale i dobu a příběhy, které jsme prožívali. Další kniha v tomto duchu je o Haně a Petrovi Ulrychových; je napsaná, vyjde co nevidět…

Je dnes umění najít nakladatele, partnera pro knihu i film?
Problém to je, ale spolupracuju léta s vydavatelstvími přátel. Několik knih vydal bratislavský Petrus mého kamaráda Petera Chalupy, teď už několikátou vydá můj další kamarád Pavel Tůma ve vydavatelství Fénix. Filmy točím výhradně s Českou televizí v Brně, Praze či Ostravě. Všude rád, mám štěstí na skvělý spolupracovníky, byť by práce nebyla bez problémů, to je jasný…

Kdo vymyslel název nové knížečky? Jste za něj rád?
Název Můj laskavý objektiv jsem si vymyslel sám, on se mi sám udělal. Vystihuje úplně obsah knížky.

Radek Strnad