Místo toho, abych poslouchala rady odborníků, jak se nezbláznit a jak si udělat úklid doma a v sobě, honí se mi hlavou teď něco úplně jiného.

Otvírám Facebook a namísto toho, abych koukala na to, co ostatní sdílí, sjíždím pravý sloupeček se jmény lidí, kteří jsou právě online. Každému z nic napíšu pár řádek. Najednou mě opravdu zajímá, jak se všichni mají, jak tuto situaci zvládají a zda jsou v pořádku.

Konverzace je úplně jiná.

Se spoustou z nich vzpomínám na to, jaké to bylo, když jsme se viděli naposledy, nebo co jsme spolu zažívali. Je to na jednu stranu hezké, na druhou stranu strašně smutné. To se opravdu musí stát něco tak zásadního, abychom se o ty druhé starali a soucítili s nimi opravdově? Bez jakékoliv přetvářky?

Zjišťuju, že mi opravdu záležím na každém z nich a každému přeji jen to, ať je on a jeho blízcí v pořádku.

Najednou se začínám bát.

Zvláštní je, že ne o sebe, ale o všechny ostatní. Prosím vás, buďme všichni zodpovědní a když se o nás nepostará stát, podejte pomocné ruce těm, kteří to potřebují. Těm, kteří jsou na tom hůře než my a spoléhají pouze na pomoc ostatních.

Najednou mám spoustu energie na to, dávat ji, rozdat se. Trochu se stydím, že jsem to tak necítila dříve. Nebyl čas nebo nebyla ta pravá chvíle? Na to si asi ani já odpovědět nedokážu.

Jedno ale vím, že jsem na nás hrdá. Na všechny, kteří se semkli, pomáhají a dávají kus sebe všem, kteří to najednou umí ocenit. Pevně věřím, pevně NÁM věřím, že vše zvládneme a ze srdce se na vás všechny těším, na to, až bude možné vás opravdově obejmout…

Simona Herynková, Ústí nad Labem