Trek jdeme cestou Rongai, 6 dní. Tato trasa je tzv. severní a první dva dny hledíme směrem na Keňské stepi. Bohužel, počasí nám nepřeje, okolí i hora jsou v mlze. Častokrát mokneme. Stoupáme postupně, aby se tělo stíhalo aklimatizovat na nadmořskou výšku a zároveň na počasí. Cesta do základního tábora, ze kterého se vychází na vrchol, trvá 4 dny. Base camp KIBO HUT leží ve výšce 4700 m.

Čtvrtý den ráno, ještě v campu MAWENZI Tarn Hut, je pekelné, doslova. Výšková nemoc se projevuje v plné parádě – zvracení, bolest hlavy, průjem, nechutenství, zimnice. To ráno je opravdu strašné, nejsem schopna ani vylézt ze spacáku, zvracím přímo ze stanu. Hlavou se mi honí šílené věci, můj sen o Kilimanjaru se rozpadá během jedné noci jako domeček z karet. Brečím. Vydala jsem tolik energie a času, abych toto dobrodružství uskutečnila…

Naštěstí, něco, a opravdu nevím co, se v mé hlavě přepíná, myšlenky se zase upínají na vrchol a jdu dál. Dělá se mi lépe a od té chvíle mi je opravdu báječně. Dokonce zapomínám i na včerejší ‚akci‘, kdy mi do stanu vběhl čipmánek (malá, tlustá, pruhovaná myš, která se uvelebila v mém spacáku). Večer, v base campu Kibo Hut, vstáváme ve 23,00, lehce svačíme, doplňujeme zásoby vody a čaje, do kapes strkáme Snickersky, nasazujeme čelovky a o půlnoci vyrážíme na vrchol. Cesta je strmá a nekonečná.

close Kilimanjaro 2024. info Zdroj: se souhlasem Anny Pechové zoom_in Kilimanjaro 2024.

Nad hlavami máme hvězdy, je jasná obloha. V batohu nesu vlajku, kde jsem dopsala text „přes překážky ke hvězdám“, teď jdu opravdu ke hvězdám. Různě zaměstnávám mozek, abych nemyslela stále jen na to, že krok za krokem stoupám k vrcholu. Naši průvodci nám občas zpívají, je to důležité, zvedají nám morálku. V tuto chvíli, po asi šesti hodinách chůze, už vím, že to dám. Nemám žádné problémy s dechem a v hlavě mám jen pozitivní myšlenky.

Vysněné Kilimanjaro se blíží. Za ještě úplné tmy dorážíme na Gilman Point, už jsme na hoře, ale musíme ještě obejít krátery a vystoupat posledních 200 výškových metrů na nejvyšší bod – UHURU PEAK. Tato část treku se mi zdá obzvláště nebezpečná, je zde hodně sněhu a jedno klopýtnutí by znamenalo sešup neznámo kam, každopádně po velmi strmém svahu.

Svítá, slunce vychází přesně za Mawenzi Peak, kde jsem před 24 hodinami zvracela a rozpadal se mi můj sen. Je -12 °C, oblékám péřovku, zbývá posledních 150 výškových metrů, poslední cca hodina chůze. Najednou jsem plná energie, běžím před naši skupinu a natáčím příchod na vrchol, zpívám si. Mrznou mi prsty na rukou, ale nevnímám to.

VRCHOL! Konečně.

8. ledna 2024 v 7,30. KILIMANJARO, 5895 m.

Jasná, modrá obloha. Slunce nám vrací energii, jsme šťastní, absolutně šťastní. Opět brečím, tentokrát radostí a štěstím. Ten 23 let starý sen se stal skutečností. Toto celé dobrodružství bylo mostem mezi snem a realitou. Teď už jsem si zcela jista, že snít je důležité, a ještě důležitější je, se toho snu nikdy nevzdat, opravdu nikdy.

Splnila jsem si nejen sen o Kilimanjaru, nebylo to jen o tom stát na vrcholu, celá akce byla hlavně o dobrodružství, o zážitcích. Užila jsem si opravdu každý krok stoupání, ale i klesání. Užila jsem si pobyt s místními lidmi, povídala si s nimi o jejich rodinách, životech, kultuře, jídle. Užila jsem si čas strávený se svým partnerem a s přáteli, ujistila jsem se, že mít dobré parťáky, se kterými se dokážete vzájemně podpořit, je nesmírně důležité.

Zažila jsem plné slunce na vrcholu, ale i 4 dny plné deště, větru, mlhy, sněhu a bláta. A co bylo pro mě asi nejkrásnější? Poslední den ráno, když jsem vylezla ze stanu po úžasném 11 ti hodinovém spánku v nadmořské výšce 3700 m a uviděla v dáli zasněžený vrchol Kilimanjara na jedné straně, a mraky pod námi na straně druhé. Ten pocit, kdy pijete ranní čaj z ušmudlaného hrnku s tímto výhledem, ten je prostě k nezaplacení.

Anna Pechová, Jílové u Děčína

Sen o hoře a roztroušená skleróza
Když jsem jednoho dne v mých nácti letech otevřela časopis National Geographic a uviděla fotku hory se zasněženým vrcholem a pod ním savanu se žirafami, rozhodla jsem se, že jednoho dne se na to místo podívám. Bylo to Kilimanjaro, střecha Afriky, vrchol s výškou 5895m. n m.
Tehdy jsem studovala střední školu a o nějakém cestování jsem si mohla nechat tak akorát zdát. Pak přišlo období vstupu do dospěláckého života a ze snu o Kilimanjaro se stal boj o každou korunu a života na vlastních nohách.  close Kilimanjaro 2024. info Zdroj: se souhlasem Anny Pechové zoom_in Kilimanjaro 2024. V roce 2006, v mých 23 letech, se mi život obrátil vzhůru nohama. Vešla do něj roztroušená skleróza. Všechny sny šly stranou. A ten hlavní sen, sen o výstupu na Kilimanjaro, se rozplynul úplně. Paní primářka mi tehdy řekla, abych snila dál, i přes to, že mým Kilimanjarem se stalo ranní vstávání, samostatný život, pokusy o sport… Byla to těžká doba, s nemocí jsem neustále bojovala, pokoušela se ji přervat, zvítězit. Ale to se prostě nedařilo, každý pokus se setkal s atakou nebo totální vyčerpaností organismu a následnému dlouhodobému odpočinku, při kterém jsem vypadla z rytmu a kondice. Další pokusy byly horší a horší. Trvalo to několik let než mi došlo, že s touto nemocí nemá smysl bojovat, ale naopak. Staly jsme se kamarádkami, bez sebe už neuděláme ani krok. Naučila jsem se naprosto bezvýhradně poslouchat své tělo. Odpočívat, když si tělo řekne. Sportovat, když to tělo dovolí. A tělo dovoluje čím dál více, chce to jen správné načasování a dostatek relaxu. Sem tam se i tak objeví ataka, která mě zase vrátí nohama na zem, když to ‚přeženu‘, ale už to není tak často a tak silné. Po několika letech se opět vrátil můj sen – výstup na Kilimanjaro…

Mohlo by vás zajímat: Benefiční koncert The Boom bavil návštěvníky, peníze pomůžou nevidomému plavci

Benefiční koncert skupiny The Boom Beatles Revival Band and Orchestra. | Video: Miroslav Solař