„Jsem ráda, že mohu být doma, uvařím, manžel je stále v práci, dohánějí plán. Každý den se modlí, aby nezavřeli fabriku. Na peníze si nestěžuji, hlavně zdraví. Práce se nebojím, jen kdyby to šílenství už skončilo. Bez babičky by to bylo horší. Moc mi pomáhá! Ta by měla dostat zlatou medaili. Štve mě, že jsem se sama neučila angličtinu, s němčinou dětem moc nepomohu. Zrovna včera měli hodinu, to byl učiněný horor. Několikrát nám usnul počítač, ještě, že kluk se v tom vyzná,“ otevřeně popisovala domácí situaci.

Když jsem se ji zeptal na relaxaci, hned měla jasno. „Už několik měsíců jsme přihlášeni v programu Kamínky. Kamarádka to někde objevila.  Není to nic složitého, postup je popsán na facebooku, hlavně to děti baví. Pár barevných kamínků jsme také už vyrobili, žádné velké umění, ale jeden se dostal až do Brna. Stačí zadat heslo a můžete se přesvědčit sám,“ bodovala usměvavá žena.

V chodbě mám velkou ošatku plnou kamenů. Jsou to vzpomínky na naše rodinné rekreace v kopcích, pár vzácných kousků přihodili kamarádi. Je tam jeden, který jsem si kdysi koupil od šikovné studentky v Jeseníkách. Šašek. Tenkrát tuhle hru ještě nikdo neznal, je z roku 1980. Možná, že ho také někde vystavím v terénu, aby udělal radost někomu jinému. Zkuste to také.

Miroslav Vlach