V 5.30 jsme 60 km před Hamarem, který byl spolu s Gjövikem a hlavně Lillehammerem olympijským městem roku 1994. Na tyto zimní OH si dobře pamatuju, byly takové zvláštní, i když je to více než čtvrtstoletí, ještě dnes. Na sportovní zápolení, v němž své první světové medaile získala rychlobruslařka Sáblíková, ale hlavně na norského krále, který přijel zahájit olympiádu na saních tažených sobím spřežením a měl na sobě stejné obyčejné khaki oblečení jako poslední zametač sněhu pod skokanským můstkem. V Hamaru, který se stal po pokřesťanštění Norska jeho duchovním centrem, je zachovaná zřícenina historické katedrály krytá obrovskými skleněnými deskami, které zobrazují původní stavbu dómu, jako součást nádherně situovaného skanzenu u jezera Mjösa. Po brzkém ránu chodíme jen okolo, prohlížíme jej ze všech stran, je ale ještě zavřeno, takže ušetříme, musíme totiž dál.

Hned poté obdivujeme olympijskou rychlobruslařskou halu v podobě dnem vzhůru obrácené vikingské lodi. V 10 pak odjíždíme do olympijského Lillehammeru. Už jsem tu jednou kdysi byl. Ale stejně znovu vyrážím s ostatními vzhůru nad lyžařské skokanské můstky, odkud je překrásný výhled na jezero Mjösa i okolí. Mají tu soustředění norští reprezentační junioři, takže po schodech kolem můstku sestupujeme a nad našimi hlavami nám sviští skokané na lyžích. Dole pod můstky je pěkná, dobře zásobená prodejna olympijských i jiných suvenýrů. Na úrovni.

Taky je tu pomník závodu Birkebeiner. To bývá poslední hlavní světový závod lyžařů na běžkách, vyvrcholení celoevropské série tzv. langlaufů – dlouhých běhů, z města Rena skrz vysoké hory do Lillehammeru v délce 54 km. Je zařazen (stejně jako nejznámější devadesátikilometrový Vasův běh) i do světové ligy dálkových běhů Worldlopet. Vyhrál jej před drahným časem i český běžec Standa Řezáč. Běžecký maraton na lyžích svým názvem připomíná hrdinství skupinky norských vojáků známých jako birkebeinerové čili březonozí (protože si nohy obalovali březovou kůrou), kteří za norské občanské války v roce 1206 zachránili nemanželského syna krále Haakona III. Tím, že jej na lyžích dopravili z Lillehammeru do Trondheimu, zachránili mu tak život a zajistili mu stát se příštím králem Norska Haakonem IV. Langlauf Birkebeiner se koná poslední víkend v únoru. My jsme tady v létě. Jdeme ještě do skanzenu a centra města.

Po čtvrté odpolední odjíždíme na sever a před šestou obdivujeme v Ringebu jeden z nejstarších dřevěných kostelíků, takových jakých postavených bez použití jediného hřebíku, je v Norsku několik set. Pak podél raftingové řeky Sjöa, kde co chvíli vidíme vodáky na kajacích či raftech, směřujeme do pohoří Jotunheimen (v překladu Domov obrů). V kempu Jotunheimen Feriencenter kotvíme. Objevuji, že nemusím tak jako když jsme někde v přírodě vařit na svém plynovém, ale mají tu pro návštěvníky funkční elektrické vařiče. Ráno sjíždíme opět podél řeky Sjöa do města Otta a z něho šplháme serpentinami vzhůru do Národního parku Rondane.

Naším cílem je dobýt nejvyšší místní vrch Storronden s jeho 2138 metry. Parkoviště je ve výšce asi tisíc metrů, za ním je infocentrum umístěné v indiánském stanu teepee, kde si říkám, že materiály, kterých je tu dostatek přece nebudu nosit celý den v ruksaku sebou, ale při návratu už je teepee a tím i info zavřeno. To mám za svou lenost. U chaty Rondvassbu u jezera měním propocené triko za flanelovou košili, pak stoupáme do sedla a pak se prý uvidí. Jedna skupina odchází na o málo nižší, ale vzdálenější vršek Vinjeronden, my po suti s velkými kameny, značkou T a občas tzv. kamennými mužiky (většinou jediná orientační varianta) stále vzhůru k vrcholu Storrondenu. Tři sta metrů pod vrcholem začíná mlha a není nic a nikam vidět. Při sestupu se ale obzor otevírá a my vidíme v dáli místa, odkud jsme ráno přijeli a za nimi – nádherné zasněžené mohutné „pohoří Obrů“ Jotunheimen. Čeká nás 250 km do korunovačního města norských králů – do Trondheimu. Ve 21.15 zastavujeme u prvního laponského shopu, ochutnáváme sobí salám, vidíme prvního soba (zatím jen v uzavřené ohrádce), na pultech uvnitř různé suvenýry, nádherné kůže, paroží apod.

Všichni fotografují jako zběsilí (já už to mám z minulých cest za sebou) a do kempu to je už jen 20 km. Po vaření večeře a mytí se dostávám na kutě ve stanu ve 23.30. Je vidět jak ve dne – polární den se prodlužuje, kolem půlnoci usínám. A zítra se těším do někdejší dlouholeté norské metropole, města korunovace norských králů – do Trondheimu!

Ervín Dostálek