Strmé pobřeží, zelená údolí, starodávný vavřínový les, impozantní horské vrcholky přes výšku 1800 m výšky, rozvětvená síť kanálů – levadas, přivádějících vodu, krásná města, doteky historie – to vše je Madeira. Nachází se západně od Afriky mezi 16° a 17°západní zeměpisné délky na úrovni Maroka a jeho největšího města Casablanky (Dár-el-bajdá).

 Madeira se poprvé objevuje na námořní mapě v roce 1351. Pak zde přistávají portugalští námořníci a zabírají ostrov pro Portugalsko. Portugalský princ Jindřich Mořeplavec neboli Navigátor (Don Henrique o Navegador) nechává přivézt z Kréty na Madeiru první rostliny vinné odrůdy malvaz a Funchal se stává hlavním městem. V 18. stol. navazuje Portugalsko obchodní vztahy s Anglií a ta získává kontrolu nad obchodem s vínem na Madeiře. Od r. 1964 je funkčním letiště Santa Catarina. Na něm přistáváme i my, není to ale pro pilota nejsnazší záležitost, část krátké přistávací dráhy je vybudována na betonových pilotech přímo nad mořem, odkud se nalétává. V r. 1976 získává Madeira zvláštní status autonomní oblasti v rámci Portugalska a za 10 let s ním vstupuje do EU, s jejíž pomocí vzniká rozsáhlá síť rychlostních silnic s mnoha tunely. A těch tedy tu je!

 Jedním z našich dvou průvodců je Adéla z Brna. Ta zde žije už čtyři roky a je první houslistkou místní filharmonie. Jak se sem dostala? V Brně po absolvování JAMU nenašla práci a kamarádi ji upozornili, že orchestr ve Funchalu, hlavním městě Madeiry shání houslistku a vypsal konkurs. Přihlásila se. Odpověďˇ, tedy vyrozumění, stálé žádné. A tak se Adéla rozhodla vypravit na Madeiru sama. Buď zde stráví týden dovolené, nebo ji přijmou. Přišla, viděla, zvítězila. Přijali ji. Ale vyskakovat si zrovna moc nemůže. Bydlení, doprava, internet a telefon, voda, elektřina – to je dost drahé a spolkne podstatnou část zatím nijak oslnivé mzdy. A taky jíst se musí. Ještě, že se zde netopí. Snad žádný dům nemá kamna či vytápění. A tak Adéla nejen, že vyučuje děti v hudební škole, ale ještě pracuje jako průvodkyně cestovního ruchu – i když s určitým omezením. Nádherná příroda, památky i proslulé víno, které i ochutnáme

 Příroda je tu nádherná, vzrostlé palmy a zeleň subtropů, pro Madeiru typické oranžové strelicie, ibišky, oleandry aj. Hlavní město Madeiry Funchal, má více než 130 000 obyvatel, polovinu z celého ostrova. Historické jádro města nad zálivem se pyšní krásnými vládními budovami a nádhernými soukromými domy. Od maríny (kotviště lodí) je výhled na tři pevnosti města. Ze střešní terasy Forte de Sao Tiago na východním konci z roku 1614, se otevírá krásný výhled. Noříme se do starého města (Zona Velha) s malými rybářskými domky, dnes typickými restauracemi.

close Ústecký cestovatel Dostálek navštívil Madeiru. info Zdroj: Archiv E. Dostálka zoom_in

Tržnice - Mercado dos Lavradores, je plná ovoce všech druhů, květin (nám se líbí strelicie), ryb, košíkářského zboží aj. Mezi rozkvetlými stromy kolem Banco de Portugal míříme k Blendyům, snad nejznámější firmě na ostrově. Zabývá se výrobou a prodejem proslulého vína MADEIRA. Jdeme na ochutnávku, pak kupujeme láhve tři roky starého moku. Kopec nad městem - Monte je v mracích, je stále teplo, dole svítí slunce, pršet nebude. Jdeme k soše Kryštofa Kolumba (zde Cristovao Colombo), pak kolem hlídaného sídla madeirského prezidenta ke kasínu v podobě trnové koruny od architekta Niemayera a k soše rakouské princezny Sisi, jež se zde léčila.

 Karavela Santa Maria de Colombo vypadá tak, jak jsme si ji představovali. Fotíme se u kormidelního kola, navštívíme těsnou kajutu, kde trávil Kolumbus většinu času. Pětice bosých námořníků v rudých sepraných halenách a hnědých podkasaných kalhotách organizuje plavbu. S pořádným odstupem, ale jako na dlani, vidíme pevnosti na skále nad městem i celý Funchal. Začíná foukat vítr, portugalská vlajka na hlavním stěžni se rozvinuje. Na okeánu před námi sledujeme jako stopaři hejna delfínů, vynořující se a vyskakující nad hladinu, měnící stále působiště. Poplouváme za nimi. Výstřiky velryb jsou vzdáleny už víc. Kolem majestátního půl kilometru vysokého útesu Cabo Girao se vracíme s vykasanými plachtami zpět.

 Úzkými silničkami se dostáváme k vrcholkům Madeiry. Z dálky je vidět obrovský radar na Pico do Arieiro (1810 m n. m.), kam míříme. Hřebeny hor táhnoucí se na obě strany, se vybarvily do modra. Vidíme i na oceán, jenž Madeiru obklopuje. Na severu se mořská voda vlní i rychlostí 10-15 km/hod., někdy i větší, jako mohutná řeka, toť chladný Kanárský proud. Dohlédneme i na nejzápadnější místo - poloostrov a malé ostrůvky Sao Lourenco, kam pojedeme. Na vrcholu hor skupiny turistů s ruksaky vyrážejí na vysokohorskou túru. Z hřebenu zatáčíme do Ribeiro Frio, přírodního parku pod patronací UNESCO se sádkou pstruhů, kteří biologicky čistí na Madeiře přívodní kanály vody, tzv. levády. Podle jedné z nich putujeme k místu Balkoes (Balkóny). Pak pokračujeme do městečka Santana s barevnými domky s doškovými střechami, častou náplní tištěných průvodců. Znovu klesáme na pobřeží, blíží se nejvýchodnější konec ostrova, poloostrov Sao Lourenco a dál cesta už nevede.

  close Ústecký cestovatel Dostálek navštívil Madeiru. info Zdroj: Archiv E. Dostálka zoom_in

 Ve Funchalu navštěvujeme jednu z několika botanických zahrad, nejprve tu největší, Jardim Tropical Monte Palace. Vyvezeme se k ní lanovkou. Na nábřeží je jachta britské skupiny Beatles neboli Ex-Beatles Yacht. Je funkční. V zahradě je hezky, čerstvý vlhký vzduch, zaměstnanci se starají o údržbu, ošetřují stromové kapradiny, dostáváme se do čínské a japonské části, kde jsou i porcelánoví samurajové a různé pavilony a brány a můstky a sochy čínských draků, umělý vodopád, antické sochy, egyptská váza, živý páv. Občas na nás ze záhonu u cesty čouhají nohy, případně i zadek, některého ze zahradníků. Kvítí je všude dost. Na porcelánových kachlích (azuléjos) jsou znázorněny dějiny Portugalska, jeho králové, objevy, povstání, bitvy apod., zabočíme i do krásné expozice nerostů, v níž jsou obrovské „šutry“ ze všech bývalých portugalských kolonií, hlavně z Brazílie, Angoly, Mozambiku, indické Goa i z Madeiry. I půlmetrové korundy, acháty, topasy, turmalíny, aj. Nádhera.

 Páteční východ slunce je zase úplně jinačí. I barevně. Po snídani vyjíždíme směr rybářské městečko Cámara de Lobos, v překladu Útulek mořského vlka, kde se loví slavná espada, jeden ze dvou madeirských národních pokrmů, tedy ryba tkaničnice tmavá, která se podává s banánem. Onen mořský vlk - snad nějaký dravý tuleň, má svůj pomník na náměstíčku. Hospoda nese jméno Winstona Churchilla, který tu v padesátých létech minulého století maloval své obrazy. V přístavu mezi loděmi se na stojanech suší malí vykuchaní žraloci. Před hospodou se srocují rázovití místní rybáři. Ti připluli s rybami a mají vyloženo, jiní jsou nezaměstnaní, před hospodou řeší problémy. Přes sedlo Encumeada (1007 m), sjíždíme k nejsevernější obci Porto Moniz. Jsou zde přírodní lávová jezírka s mořskou vodou, vhodná ke koupání. I ve vlnách.

 Ještě nám toho na Madeiře dost zbývá prohlédnout. Na vyhlídce nad Funchalem zastavujeme u rodného domu fotbalové megastar Cristiana Ronalda. Úzkou silnicí plnou zatáček směřujeme na vyhlídku Miradouro na kopec nad Údolím jeptišek, které tu prý kdysi zachránily poklad před hrabivými piráty. Na vršku Monte (Hora), kde končí lanovka, je kaplička (svaté místo) Panny Marie z Hory (Fontenário de Nossa Senhora do Monte), kde vytéká ze skály pramen „živé vody“. Stoupáme po cestě k hlavnímu chrámu, kde stojí socha posledního rakouského císaře (a taky, což se moc neví, posledního českého krále) Karla V. Pod kostelem se kupí piloti proutěných saní, typické madeirské speciality. Otcem této zvláštnosti byl jeden britský obchodník, který se chtěl rychle a pohodlně dostal z kopce do kanceláře dole ve Funchalu. V té době nebyly na ostrově žádné silnice, jen úzké, strmé dlážděné cesty. V té době se zrodil nápad lehčích proutěných saní (carros de cesto). Dva silní muži stačí na to, aby saně odstrčili, řídili po cestě dolů a také je vytáhli znovu nahoru na kopec. Desítky borců v bílém čekají na svého zákazníka. Dolů je to sešup a kdo ví, zda to vždycky ti borci ubrzdí. Naši spoluturisté – tedy hlavně „baby“, ale chtějí „do toho jít“. Sháním někoho k sobě, ale dámy to vzdávají. Pojedu tedy sám. Je to lepší, ale dražší.

close Ústecký cestovatel Dostálek navštívil Madeiru. info Zdroj: Archiv E. Dostálka zoom_in

Nasazují mi bílý klobouk, za mne se jen staví foceníchtivé „baby“, platím, a pak už vyrážíme. Začíná to frčet a trochu i házet. Jde ale o adrenalin. Dva borci mají na podrážce bot přidělané kusy pneumatik, drží v ruce provazy, kterými ovládají saně, na pozvolných úsecích mne i táhnou. Dole vyskočí fotograf, zvedám ruce a připadám si jako „Američan z Vysočan“. Já odmítám – už máme doma podobných fotek přehršli. Ale když je neodbytný, podívám se na jeho dílo – laserovou fotografii v krásném obalu na úrovni, vytahuji nekřesťanskou cenu a fotku si beru, je kvalitní. Večer je tzv. Madeirský večer. Úvodem sklenka madeiry, polévka a druhá specialita ostrova - espetada, hovězí maso na vavřínovém špízu, víno, sklenka brandy. Skupina hudebníků a tanečníků mezi sebe zve i hosty. Přichází zpěvačka FADO, srdceryvných dramatických balad, kdy jí přítomní visí na ústech (tedy domácí, ti, co umějí portugalsky) a sledují příběh písně. Je doprovázena borci s kytarami. Po skončení obdivujeme noční osvětlený Funchal. Ráno pak – je sice větrno, ale pilot to zvládá, startujeme - směr Praha. Plni přehršlí zážitků!

Ervín Dostálek