„Od Jasiny do Aše republika je naše“ se tehdy říkalo. A tak jsem přečetl zajímavou knihu, vzpomněl si na episodu z televizních Četnických humoresek, jak Arazim působil v Zakarpatí a s nostalgií se rozjel do nejvýchodnější části předválečného Československa, dnes součásti Ukrajiny, kde se, jak se říká, zastavil čas. Ale ne nastálo. Ještě dnes jsou to vzdušné svobodné poloniny s roubenými salašemi a stády ovcí, zapadlé vesničky kolem prašných cest a silniček mnohdy posetých výmoly a dírami. V nich dřevěné kostelíky a srdeční usměvaví lidé, se kterými jsme se snadno domluvili. Ale situace se rychle mění. Vznikají nové domy, horská střediska, sjezdovky, hotely apod. Tak za deset let už bude tato oblast úplně jiná. Ale ještě jsem to, zaplať pánbů, stihnul. Napadlo mne totiž – podívám se tam! Za Šuhajem, na poloniny, do kopců, za turistikou, historií a krásami přírody.

Branou tam je Vyšné Nemecké – slovensko-ukrajinský přechod. Navštívíme obě největší města oblasti Užhorod a Mukačevo – to druhé až při návratu. Na Sinevirském perevalu (průsmyk, sedlo) vjíždíme do stejnojmenného národního parku s krásným výhledem na travnaté hřebeny Boržavy a navštěvujeme první z několika desítek kostelíků, ať řecko-katolických, protestantských či církve sv. Mikolaje. Stavíme v rehabilitační stanici medvědů hnědých, které sem dodávají ochránci přírody, když je zabavili „vykukům“, kteří je v přírodě chytají, aby je prodali do cirkusů, či s nimi vystupovali na poutích apod. Jsou vraceni do přírody. Před výstupem k perle oblasti, největšímu jezeru Sinevir, si uděláme desetikilometrovou „procházku“ do nejvzdálenější vesnice Svoboda, která byla jako první v ČSR osvobozena v r. ´45 Rudou armádou, ale po roce s celým Zakarpatím připojena k SSSR. Chudá vesnice, ale jako všude zde s nádherným kostelem. Koná se zde zrovna mše, po níž dojíždějící kněz nasedá do svého teréňáku, a vesničané mizí ve svých roztroušených chaloupkách. Jezero Sinevir s ostrůvkem s vytesaným sousoším na památku lásky bohaté Sini a Vira, jehož její rodiče nechali zabít.

Další den dobýváme vrcholy poloniny Boržava, kam ale místní borci za 100 hřiven (stejně korun) vozí terénními auty ty, co nechtějí šlapat nahoru. Příroda dostává sice na frak, ale kšeft je přece kšeft, ne? Pak přichází vrchol zájezdu. Návštěva Koločavy. Nejdřív kostelík sv. Ducha, pak muzeum Ivana Olbrachta, kde je vyfotografován i s dcerou Šuhajovy ženy Eržiky. Jdeme i na místní hřbitov ke hrobu legendárního zbojníka Nikoly Šuhaje s nápisem cca tohoto obsahu: “Zazpívala žežuljenka v zeleném háji, čemu, že tě nevídati, Mikolo Šuhaji…“ Vedle je pochována i Eržika, která zemřela až v roce 1987 a přežila Nikolu o půl století. V Koločavě navštívíme ukázku bývalé školy sovětské s bustami a obrazy Lenina, Brežněva apod., ale také školu československou – z první republiky s Masarykovými citáty a notovým záznamem Československé hymny na klavíru. A pak následuje to hlavní, na co jsme se těšili: Četnická stanice (tady bývala ta opravdová), aneb Korčma v Koločavi. Tu vede paní Natálka Turmanec, zároveň učitelka místní školy, která získala r. 2012 od naší vlády cenu Gratias Agit, jež se uděluje osobnostem výrazně se podílejícím na šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Čechů sem jezdí hodně a dá se tu i ubytovat.

Navštěvujeme obec Mežgorje (dříve Volové) s krásným kostelem, v obci Sokirnistija u Chustu se jdeme podívat na kostelík UNESCO, kterých jsou tu desítky – má zvonici zvlášť, aby váha zvonu

neohrozila věřící, na Svidovecký hřeben s vrcholem Bliznica stoupáme přes středisko Dragobrat, pak při cestě zpět domů zastavujeme v místě, kde je jeden z Geografických středů Evropy, což není výmyslem Ukrajinců, jak by si mnohý mohl myslet, ale výsledkem měření vídeňských učenců z konce 19. století. Nakonec Jasina – nejvýchodnější město předválečného Československa, kde končil rychlík z Prahy přes Užhorod. A dál už byla jen širokorozchodná. Městečko, které se stalo krátce r. 1939 metropolí tzv. Huculské republiky, jejímž představitelem byl údajně i vzdálený strýček herečky a spisovatelky Haliny Pavlowské, Štefan Kločurák. Opouštíme naši ubytovnu Edelvejs, nádhernou dřevěnou stavbu, kterou vystavěli v roce 1942 Maďaři jako Hotel Budapešť a čeká nás velká štreka. Na chvíli ještě do bahenních lázní Solotvino, pak do někdejšího sídla sedmihradského knížete Rákocsiho – do města a hradu Mukačevo a pak přijde na řadu jediná nepříjemnost zájezdu. „Na čáře“ se Slovenskem stojíme přes šest (!) hodin. Nic se nehýbá, času dost. Od půl osmé večer, do dvou v noci následujícího dne. Teprve pak nás pouští zpět do EU. Ale stálo to za to!

Ervín Dostálek