Ve středu 25. února 1948 byl dle dobových fotografií poměrně chladný den, přesto se na pražském Staroměstském náměstí sešly desítky tisíc lidí, kde byl očekáván projev předsedy vlády Gottwalda. Ten se měl vrátit od prezidenta Beneše, s návrhem nového politického uspořádání.

Mnohokrát citovaný Gottwaldův historický projev připomenu jen několika jeho úvodními slovy: „Občané, občanky, soudruzi a soudružky, právě se vracím z Hradu od prezidenta Beneše, který mé požadavky přijal“. A bylo to! Nastal jednačtyřicetiletý pokus o vybudování socialismu v naší zemi. Jak tu změnu ten či onen vnímá, nechám na individuálním zhodnocení. Nemám v úmyslu tak dramatický politický obrat v daném článku rozebírat, od toho jsou jiní. Jen si moc dobře uvědomuji, že téměř kompletní výměna ministrů u vládnoucích vesel s sebou přinesla nejistotu živnostníkům, sedlákům a všem těm, kteří svoje hospodaření budovali po celé generace. Průmysl pokračoval po určitou dobu na dobrých technologických základech meziválečného Československa. Naopak, k řídícím funkcím znárodněného průmyslu se často dostali nevzdělaní diletanti, kteří „bodovali“ jen díky své silné loajalitě k vládnoucí straně. Za zinscenované politické procesy padesátých let můžeme jako národ cítit hanbu i nyní, po několika desetiletích.

Socha Klementa Gottwalda. Ilustrační foto.
Právě se vracím z Hradu od prezidenta Beneše aneb 75 let od února 1948

Donedávna generace dříve narozených, se slzami v očích, vzpomínaly na „krásné budovatelské časy“, kdy dvouletky, pětiletky a úderky dominovaly. Velkou roli v těchto vzpomínkách hraje samozřejmě fakt, že tehdy dvacátníci, na počátku devadesátých let senioři, míchali dohromady události té doby se svým bezstarostným a zdravým mládím. Útrapy Hitlerovy války skončily a kdo by tedy nevěřil v novou nadějí na lepší život?

Dodnes jsem se oficiálně nedozvěděl, proč bylo zakázáno, nám občanům, žijících východně od železné opony, „nahlédnout na sousedský dvorek“ NSR, Rakouska a dalších svobodných zemí! Odpovědi ve smyslu, aby tam našinci neviděli tu životní úroveň, ta mě nikdy neuspokojila a vždy mně připadala úsměvná. Je pravda, když se mně po mnoha úsilích v roce 1982 podařilo navštívit svět svobody a demokracie, spadla mně čelist. Žádné fronty, obchody plné zboží, usměvaví a milí lidé… Chvílemi jsem cítil, že jim je mě, hocha z druhé strany barikády, líto. Ale já jsem byl hrdý na to, že jsem Čech a nikdy by mě ani nenapadalo, zůstat „venku“. Tak proč nás zde drželi jak divokou zvěř v klecích! Nevím.

Každá doba s sebou nese svá specifika, ale já jsem přesvědčen o tom, že čest a charakter člověka má hodnotu vždy, ať vládne kdokoliv.

Vladimír Stibor