Začal to sjezd československých spisovatelů, kde vystoupili Havel, Vaculík, Procházka a další borci. Mňačko vydal Jak chutná moc. Pak nahradili českoslovenští "rudí" svého nejvyššího šéfa partaje Novotného Dubčekem a prezidentem státu se stal hrdina osvobozování naší vlasti z druhé světové války od Dukly generál Svoboda. Vznikl ale taky Klub angažovaných nestraníků a K231, klub lidí postižených komunistickými soudy za politickou činnost a odpor proti totalitnímu režimu. Vaculík sepsal prohlášení Dva tisíce slov a ty se podepisovaly na ulicích. Nic zas tak protistátního se v tom nezdálo a asi ani nebylo.

Srpen 1968 na Ústecku
Jaký byl srpen 1968 na Ústecku? Šok a vztek ze zrady, lidé v ulicích

Hlavně slova o svobodě. A toho se "Rudí" začali bát. Do jejich buněk začali navíc vstupovat lidé, kteří si mysleli, že by to tu mohli předělat, že by mohli ty zaryté staré bolševiky podporované Moskvou převálcovat. To se ale, jak se později ukázalo, poněkud zmýlili. Pak přišel květen roku osmašedesát a Lena a Eddie, tak jako řada dalších, se vydali hned prvního máje na Petřín, k soše Karla Hynka Máchy. Bylo to po divokém majálesu, jak pravil Eddie, tedy studentském průvodu Prahou, jehož králem se stal jeden z amerických beatnických básníkú, soukmenovec tehdy i dnes Eddieho z nich neoblíbenějšího – Lawrence Ferlinghettiho, vousatý Allen Ginsberg. To je, co! Americký básník v komunistické Praze! Něco dosud nemožného. Na Petříně nebyli L plus E sami a vůbec ten den se povedl. Eddieho pozdější pokus o "politickou" báseň, to dokumentuje naplno. Ten ale vydal až později, když napsal do časopisu Mladý svět fejeton, nebo co to bylo za literární útvar, nebo snad i soutěž, na stanovené téma: "Poprvé". Takhle to "dílo" vypadalo, zapůjčil mi ho, už trochu ošoupané, a tak ho tady můžu ventilovat. I když v něm v něčem budeme předbíhat a v něčem se maličko opakovat. Jak to v tom "Poprvé" tedy bylo. Eddie to do Mladého světa tenkrát napsal takto:

"POPRVÉ“, vlastně bylo? Takhle to tam bylo napsáno:

Poprvé jsem se vlastně vracel domů do Prahy, když jsem narukoval k "Modrým", tedy letcům - přesněji k protivzdušné obraně státu, na vojnu. Poprvé jsem zažil s kamarádem coby tělovýchovný poradce na vojně v přijímači nováčků v Uhříněvsi u Prahy jak dovedou mazáci-frajtři, dohnat "člověka až k pláči". V plné polní a masce přes potok tam a zpátky - snad stokrát. A kdo se nenamočil a byl pořád fit, byl tam nakonec ponořen. Poprvé jsem vyjel na poplach a hned se vyboural, když naše T-805 narazila do doprava odbočující tramvaje. Poprvé jsem byl na stráži u muničáku a poprvé nechal náčelníka štábu do rozednění na plotě, když nás chtěl v noci cestou z Brna překvapit. Poprvé jsme pak v zimě vyjeli coby mladí absíci autobusem na lyže do Špindlu. A s námi třicet děvčat z řízení protivzdušné obrany. To bude něco, říkali chlapci. A bylo. Nakonec jsme zbyli s kamarádem sami dva a zakoupili flašku červeného. A pak se to stalo. Zakopl jsem o práh, rozbil láhev a nade mnou stála dívka.

Poprvé jsem ji uviděl. Dnes je to moje žena. Pak jsme spolu začali chodit. Odjel jsem poprvé na vojenskou dovolenou. Kam? Jsa z Prahy a asi omylem v Praze i na vojně, řekl jsem si: Pojedu nejdál, kam to v republice jde, vždyť to platí armáda. Tak tedy do Stakčína, okres Humenné. Ani tam jsem uniformu nesundal. S teletem na zádech jsem, poprvé takhle daleko na východě, prochodil sám pohoří Vihorlat, byl u Mořského oka, projel se dřevařskou železničkou a když mne poprvé s teletem na zádech (tedy já) zastavil v Košicích jakýsi major se slovy: "súdruh podporučík jste voják či čundrák, odpověděl jsem mu popravdě: obojí. V květnu 68 jsme se vydali s mojú milú poprvé na studentský majáles a k Máchovi na Petřín. Poté jsem se poprvé pokusil o "politickou" báseň.

------------------------------

Zde je: "MÁJ ´68":

Byl první máj demokratického roku, celý den jsem byl s Tebou

Hesla proti státu - už nikdo neřval - byly povoleny

U Máchy tlačili se lidé, žel nikdo nepromluvil a ani policajti tam snad nebyli

Nejukázněněji v průvodu šli Hippies s květinami

Nikdo nikoho neurážel, nikdo nic neřval, byla demokracie - bylo to povoleno

Na Petříně natáčeli Mikrofórum

Dubček se usmíval z tribuny

Na Strahově večer hořel táborák

Študáci prodávali fotky Masaryka po koruně

Já dal si buřty s cibulí a pívo

Vše bylo krásné - nejvíc ty buřty s cibulí

Ať žije DEMOGRACIE

(Praha, květen ´68)

-------------

Kapitola 33.: Převrácená tramvaj u rozhlasu a kulomety..

…volal kamarádovi Danovi a hned vyrazili na Stalinku, dnes Vinohradskou třídu. Tam už stály kolony tanků a obrněnců, Dan fotil jako zběsilej a oba postupovali dolů k rozhlasu, kde to začínalo bejt hustý. Převrácená tramvaj naproti rozhlasu…

 Eddie, o němž je už nějakou dobu tenhle příběh, poslal ještě na podzim roku ́68, nebo v dalším roce, to už si prý přesně nepamatuje, tedy ještě v době uvolněné cenzury v tehdy komunistickém státě, která ale kvapem přitvrzovala, článek do časopisu Mladý svět, snad to byla jakási soutěž na téma POPRVÉ. Už minule o tom byla řeč. A tak ještě s tím poprvé, pokračuju, tak jako onen článek v Mladém světě…V jeho závěru tam Eddie popisuje osmašedesátý rok, a co mu předcházelo. V druhé části tohoto článku z Mladého světa, který jsem viděl na vlastní oči, Eddie píše:

"Pak jsme se s mojú milú poprvé rozcházeli. Bylo to ve vinárně Kravín na Vinohradech, a pak ještě na Karlštejně a jinde. Ale nemohl jsem bez ní být. Věděl jsem, že se musíme vzít či rozejít. Stalo se to první. V létě jsme spolu poprvé jeli na předsvatební dovolenkovou cestu do slovenských hor Roháčů. A tam jsme poprvé, a v dalších letech ještě dvakrát mohli za bouřky přijít o život. Už cestou vlakem do Liptovského Mikuláše jsme poprvé viděli, že je to nějaké vážné, měli jsme furt zpoždění, před námi jel totiž zvláštní vlak s Dubčekem a Svobodou jednat s Brežněvem do Čierne pri Čope. Svatba byla stanovena na 21. září, když původně měla být přesně o měsíc dřív. Ale to nešlo. V srpnu jsme se vrátili do Prahy. A já jsem poprvé, a zatím naposledy v životě vyhrál první cenu v sazce. Byl jsem totiž telefonovat kvůli svatbě meziměstsky na poště a než mne spojili, namaloval jsem na tiket zápasů sazky, protože neměli ani pořadí zápasů kdo s kým hraje, nějaké křížky a čísla - tedy jedničku či dvojku - výhru domácích či hostů, jako ve sportce. Libovolná čísla. Výhra: Třináct stovek, na první cenu to zrovna moc nebylo, asi jich vyhrálo více, padlo na svatební oblek. Pak jsem poprvé v životě zažil, co je strach. To když jsme prchali jedenadvacátého srpna před ruskými obrněnci do průjezdů domů u rozhlasu a viděli hořet barikádu z aut a tramvají a běžíce se schovat do průjezdu jednoho z domů v Italské ulici, za námi práskala kulometná palba. A pak jsem se poprvé a doufám naposledy oženil. Ať to bylo, jaké to bylo - bylo to krásné. Vždyť to bylo POPRVÉ!"

Zámek ve Velkém Březně o tomto víkendu opět láká na bohatou květinovou výstavu zvanou Zámek v květech – Gladioly pro hraběnku Livii.
Když komnaty rozkvetou. Gladioly pro hraběnku Livii zkrášlily zámek Velké Březno

Tak takhle to tehdy - asi hned na podzim v osmašedesátém nebo brzo potom v devětašedesátém, už si to přesně nepamatuje - ještě šlo takhle sepsat a hlavně otisknout, říká Eddie ke svému článku do Mladého světa. Někomu se to líbilo, někomu samozřejmě méně. A doba přitvrdila.

Jak to vlastně v tom památném Osmašedesátém roce minulého století vlastně bylo? Pokud to ještě dnes někoho zajímá. Mladé asi už ne. Taky proč? Pro současníky, samozřejmě ne všechny, je to něco stejného asi jako Praotec Čech, vozová hradba husitů nebo zrušení nevolnictví. Ale nešť. Nechci poučovat, ale říká se, kdo nezná své dějiny, nemůže rozumět současnosti. Tak jak to tedy bylo? A jak to vnímal tehdy Eddie, jeho ještě ne manželka i Dan?

Cestovatel Ervín Dostálek navštívil Taorminu na Sicílii.Ervín Dostálek. Zdroj: Se souhlasem Ervína Dostálka

V noci na jedenadvacátého srpna přiletěli v noci k ránu Rusové - no samí Rusové to snad ani nebyli, spíš mladí hoši z Asie, mnozí mezi sebou ani rusky nemluvili, mnozí ani nevěděli, kde vlastně jsou. Eddieho ještě krátce nemanželka - svatba (měla se konat právě v onen "památný" den, ale musela být přesunuta o měsíc) - byla jako příslušnice vojsk protivzdušné obrany státu ve službě v "díře" na Kopci, přesněji tedy v podzemním velitelství protivzdušných sil a tak to měla všechno z první ruky. Eddie spokojeně spal u rodičů na Vinohradech. O to větší šok to byl po ránu, když přišli. Jak je to vůbec možné? Telefonoval kamarádu Danovi a hned s ním vyrazil na Stalinku - dnešní Vinohradsko třídu a tam už stály kolony tanků a obrněnců. Dan fotil jako zběsilej a oba hoši pak postupovali zvolna dolů až k

budově Československého rozhlasu nad Muzeem, kde to začínalo bejt hustý. Převrácená tramvaj, náklaďáky s vlajkami a mladejma klukama na korbě, do toho střelba u restaurace U rozhlasu. Lidé se pokoušeli vysvětlovat Rusákům, co tady vlastně teď chtěj, že je tu nepotřebujeme, že si vystačíme sami. Že se tu nic, co by měli oprávnění řešit, neděje, ale žádná odezva. Pak to začalo trochu víc vřít a muselo se prchat. Za roh do Italské ulice a pak ještě za roh do průjezdu. A tam už - tatatatatata - trochu to tam kolem nich pokropili z lehkého kulometu. A brzy na to začala dočasná - tedy do roku devadesát, na dvaadvacet let (!) a vlastně ještě o chvíli dýl - přítomnost sovětské armády na území svrchovaného státu, Československa. Ale v podstatě sovětského satelitu.

Hojně navštěvovaný open-air festival Fírfest opět rozezněl okolí zdejší restaurace.
FOTO: Druhá část letošního Fírfestu přilákala na zahradu za Fírovku opět davy

Budoucí manželka to měla horší. Byla v místě, kde se rozhodovalo, zda někoho přilétajícího přes hranice, sestřelí, či nikoli. Nesestřelili. Asi to bylo, řečeno zbaběle, ale realisticky, dobře. Jinak tu mohlo být mrtvých daleko víc. Desítky? Stovky? Tisíce? Protože, jak se pak později ukázalo, ani západní státy v čele s Amerikou, tedy přesněji júesej, neměly zájem měnit status quo a při případné naší československé vojenské obraně proti napadení "spřátelenými" armádami, by se k nějaké vojenské pomoci, která by podle nich, prý, mohla znamenat třetí světovou válku, neodhodlali. Jó, později potom podporovat disidenty, mezi nimiž byla řada někdejších prominentů komunistického režimu, kteří se nechtěli po jaru ́68 smířit se ztrátou svých nabytých funkcí a prebend, to jó. Ale pomoci napadenému národu - to tedy né. A jak to vypadalo, když přišli v té "díře", v podstatě na válečném velitelském stanovišti protiletadlové obrany státu - o tom příště. Bylo to rozhodně až moc „zajímavé“!

Kapitola 34.
Stržená trikolóra a Tarasov sežral zápisník..

..byli trochu víc nervózní, s rukou stále na spoušti svého kalašnikova… jí nenapadlo nic lepšího, než všechno pěkně fotit. A vzápětí už měla samopal pod žebry. "Davaj film", pravil jeden z nich. Moc se jí nechtělo, ale nebyla to žádná prča..

V dění celé společnosti, ale i v životě Eddieho, došlo v roce ́68 k zásadním změnám. Eddie se měl ženit a zároveň do Česka vtrhli se svým vojskem Rusové, tedy tehdy vlastně Sověti. Jak to vypadalo na ulicích Prahy již bylo sděleno. A jak po jejich brzkém ranním příjezdu jedendvacátého srpna onoho roku tisíc devět set šedesát osm na záložním velitelském stanovišti velitelství protivzdušné obrany státu (to celé poté bylo rozprášeno, chtěli původně bránit vlast proti okupantům, ale nestalo se tak), hluboko pod povrchem zemským, tedy v tzv. díře na vysoce utajeném místě, kde pracovala budoucí Eddieho manželka? No moc se Eddiemu i dnes o tom nechtělo mluvit, ale co, prý, takhle to bylo, tak co:

Přijeli a chtěli klíče od všeho. Jejich vydávání bylo zdlouhavé, navíc někteří z těch mladých asijsky vypadajících mladíků - Rusů tam bylo pomálu - byli úplní, jak se říká, burani. Věřte - nevěřte, mnozí snad viděli poprvé splachovací záchod, dosud v asijských stepích používali snad pouze latríny. A byli trochu nervózní. S rukou stále na spoušti svého samopalu kalašnikov. No a Lenu nenapadlo nic lepšího, než všechno pěkně fotit. A už měla samopal pod žebry. "Davaj film", pravil jeden z nich. Moc se jí nechtělo, ale nebyla to žádná prča. Film jí vytáhl z foťáku, tím tedy osvítil, že, to žádné digitály ještě nebyly, a bylo po dokumentech. A sama byla ráda, že to dopadlo ještě jakž takž takto. Dokumenty, tedy fotky, ty měl jen Dan z ulice, s nímž Eddie brousil po Vinohradech, ale oba věděli, že je po ptákách. Že takhle končí tzv. socialismus s lidskou tváří, v ten moment už vytušili. A tak to taky bylo!

Břehy jezera Milada předposlední srpnovou sobotu praskaly ve švech
OBRAZEM: Břehy jezera Milada předposlední srpnovou sobotu praskaly ve švech

S Lenou se Eddie sešel po její pracovní směně. A tak v dalších dnech chodili spolu po městě, oba nevěřícně koukali co se děje, prohlíželi si Národní muzeum obstřílené ze sovětských tanků, když si jej uchvatitelé spletli s parlamentem, hltali zpráva z kolportovaných, teď už skoro ilegálních novin - Mladé fronty, Svobodného slova, Lidové demokracie (poslední dva tituly moc dlouho nepřežily sametovou revoluci), poslouchali, než jej uchvatitelé dobyli, Československý rozhlas, stále ještě si dovolili chodit s trikolorou na hrudi až do té doby, než jí Leně, když jí Eddie doprovázel na její bydlení na Červeném vrchu v Košířích, u Jiráskova mostu jeden z ozbrojenců strhl a pravil po svém: "tak to tedy nět!", a trochu zarachotil uzávěrem samopalu. V noci pak, jak mu druhý den Lena řekla, kolem jejích oken svištěly svítící střely, jak na sebe omylem, či z radosti nebo opilosti, divoce střílely dvě posádky příchozích "spřátelených" vojsk, jedna ze Strahova a druhá ze Smíchova. Žádná velká sranda. Ta už skončila.Obal knihy Báječné místo k narození od Ervína Dostálka.Obal knihy Báječné místo k narození od Ervína Dostálka.Zdroj: se souhlasem Ervína Dostálka

Eddieho s Lenou čekala svatba - měli ale strach o zlato na svatební prstýnky, které se nacházelo v Soluně - dali ho tam už v létě, aby prstýnky byly hotové včas a pěkné. Kdo

neví, co to byla Soluna, byl to obchod, který vykupoval a prodával zlato a dělali tam právě i svatební prstýnky. Otázka byla, jestli se k nim naši mladí vůbec dostanou, jestli to tam neskonfiskují příchozí vojska jako válečnou kořist. Ale přípravy na akci, která měla být přesně za měsíc po příchodu vojsk, tedy na svatbu výše uvedené dvojice, se dělaly. Datum bylo pak snadno zapamatovatelné - prostě jedenadvacátýho! Ne ale srpna, ale září.

 

Skokové závody na Bukově v Ústí nad Labem.
Ústecký Bukov patřil koním, jezdci se museli popasovat s překážkami i vedrem

Co se týče přítomnosti spřátelených armád na našem území, nesmím zapomenout ještě na jednu důležitou událost. V březnu ́69 jsme porazili na mistrovství světa v ledním hokeji Rusáky, tedy tým Sovětského svazu, známou Rudou mašinu, tzv. sbornou. Bylo to po hrozně už dlouhé době. Obrovské vítězství bylo zároveň jakousi satisfakcí po událostech roku šedesát osm, kteréžto číslo nosil na dresu Jágr v Americe v NHL. Eddie šel za Lenou do Košíř a při návratu pak táhl po tomto památném zápase s obrovským davem lidí z celé Prahy na Václavák. Tady se to slévalo ze všech pražských čtvrtí. Byla možnost ukázat, jak je máme "rádi". Všichni byli šťastní jako blechy, jak jsme jim to v tom hokeji konečně nandali. Tisícihlavé proudy lidí ze všech koutů celé Prahy se slévaly na Václaváku. Tam ale pak buď nějací nadšenci anebo možná spíše estébáčtí provokatéři, to nikdo neví, rozsekali výlohu sovětské letecké společnosti Aeroflot, což policie poté využila k prvním značným represím. Co si ale Eddie, jak mi řekl, pamatuje naprosto přesně, jako by to bylo včera, byl výkřik jakéhosi muže z balkónu nakladatelství Melantrich na Václaváku. Tam někdo zařval, Eddie to vidí před sebou jako dnes: "TARASOV (to byl trenér Sovětů, kteří byli do té doby jen těžko k poražení) SEŽRAL ZÁPISNÍK!" Ten zápisník měl totiž šéftrenér "sbórnej kamándy" Sovětů pořád na střídačce otevřený a něco si do něj furt psal. A ta zvolaná slova Eddiemu i ostatním kolemjdoucím spolu s nádherným vítězstvím stačilo k nebývalé radosti. TARASOV přece SEŽRAL ZÁPISNÍK, sežral ho, když jsme jim dali na prdel, přece ten svůj posranej ruskej zápisník - to bylo něco!

z knihy Báječné místo k narození

Ervín Dostálek, Ústí nad Labem

Mohlo by vás zajímat: Břehy jezera Milada předposlední srpnovou sobotu praskaly ve švech

Zdroj: Martin Mudroch