A k poznávání světa, tehdy v minulé době s omezenými možnostmi, jsem vedl v minulém století i mlaďochy ze školy. Tedy ne úplně světa - spíš naší republiky, která byla ještě tehdy dost dlouhá. V ní jsme se těšili hlavně na ty vzdálenější místa, které jsou dnes už v zahraničí, na Slovensku. Ve střediskové obci, kde jsem v té době dvacet let působil, jsem to měl s dětmi dobře zařízeno. Celý rok jsem připravoval a oni se naň těšily - letní puťáky.
play_fill
Tedy putovní tábory po zemích českých, moravských a hlavně slovenských. No, těšili se všichni kromě několika málo líných ignorantů, kteří by nikam nešli ani za zlaté tele. Těch tenkrát ještě zas tak moc nebylo. Dnes, v době mobilů, tabletů a počítačů, by to bylo už horší. A tak „moje“ školní děťátka prochodila se mnou a mými kamarády, kteří mi pomohli letní akce realizovat, celé tehdejší Československo. Šumavu, Krkonoše, střední Čechy z Příbrami přes Svatou Horu až na sraz turistů na Konopišti, Orlické hory, lesy Hradecka, Jeseníky, Beskydy, Vysoké i Nízké Tatry, Slánské vrchy, Malou Fatru, Pieniny s Belanskými Tatrami a jiné lokality našeho podlouhlého česko-slovenského státu.
close
info
Zdroj: se souhlasem Ervína Dostálka
zoom_in
Letní puťáky v dobách minulých.
V Jeseníkách nás vítal v chatě Na Švýcárně nápis „qýčepu“ a ukončil závěrečný pokřik na nádraží před odjezdem domů: „Jeseníky v dáli mizí, heja heja hej, přešli jsme je bez potíží, heja heja, hej, kilometrů sto, týden stál za to, čambus!“ Na to vzpomínají dodnes i absolventi amerických univerzit s titulem MBA, či bývalí manažeři velkých podniků např. České zbrojovky, či dnes třeba nejvýznamnější reklamní společnosti Ústecka, i jiní. Puťáky jsme vedli hlavně spolu s Járou.
Trochu výjimečný byl putovní tábor ve středních Čechách. Vždy jsme jezdili samostatně, a hlavně do hor, tentokrát ale jsme se zúčastnili dálkového pochodu Svazu českých turistů z Příbrami na zámek Konopiště, kde byl jubilejní sraz turistů. Šlo několik stovek účastníků, trasy byly různě dlouhé, od 10, přes 15, ale i 50 či 100 kilometrů.
My většinou absolvovali ty kratší. Když teď čtu, jaké musí být směrnice pro povolení koupání dětí a mládeže, tak si dodatečně uvědomuju, že ty jsme asi tenkrát, pokud byly stejné, jaksi nedodrželi. Bylo hrozné vedro, a tak jaký rybník se nám postavil do cesty, tak jsme do něj vlezli. Aspoň desetkrát. Stejně tak se najedli do sytosti krásně tmavých třešní chrupek z alejí při cestě. Jára tento rok nemohl a tak jsem s sebou vzal jako jednoho z pomocníků zdravotního bratra Alfréda, který byl navíc předsedou okresního svazu turistů.
Byl šikovný, navíc zdravotník, ale trochu při těle. Takže moc chodit neuměl, spíš nemohl, i když chtěl. A tak jsem od něj, když jsme šli trochu rychleji, již třetí den slyšel: “Znáš základní pravidlo turistiky?“ Já na to: „Jaké je?“ odpověď: „Vpředu jde nejslabší jedinec a diktuje tempo pochodu“. „ No to bys tam musel jít ty“, chtělo se mi, když už jsem byl trochu naštvaný, říct, ale neřekl.
Další den jsme zastavili v poledne dole v údolí Vltavy pod Kamýkem. Rozesadil jsem chlapce na opěrné zídce a nosil jim v údolní hospodě na talířích guláše. Vtom ke mně přistoupil oficiální doktor expedice a pravil:“ Znáš paragraf 348 (nebo jaké to bylo vlastně číslo)? „Co znamená?“ zeptal jsem se. A doktor pokračoval:“ Hovoří o podávání alkoholu mladistvým. Tvoji chlapci pijí pivo a já Tě udám“, pravil ten, z něhož nějaký chlast táhl nepřetržitě a i teď. „To ne“, povídám, „žádné pivo moji chlapci nepijí, na to dám jed.“
Ještě, že jsem nedal. Moji chlapci tedy ne, ale Alfrédův synek přec jen ano. Alfréd, jenž si pivíčko ke guláši neodpustil, dal, nesouce půllitr, svému synkovi z něho lehce napít. A co čert nechtěl, šéflékař putovní akce to uviděl. A málem byl „průser na střeše“ – ještě že to spravily dva frťany s doktorem na usmíření večer vypité. Nebo jich bylo víc? Ale to nebylo všecko.
Když jsme vyšli poté z Kamýku vzhůru do svahů břehu Vltavy, Alfréd povídá: „Jděte napřed, já si odskočím do lesa“. „Kam bychom chodili, počkáme na Tebe“ – vždyť předtím Alfréd nestačil ani normálnímu tempu a teď by nás chtěl dohonit. „Ale jen jděte,“ nedal se odbýt. A tak jsme pomalu šli.
Vyšli nahoru na výhled nad Vltavu, rozhlíželi se, odpočívali, ještě šli chvíli a pak jsme čekali. Půl hodiny, hodinu, dvě. Alfréd nikde. I jali jsme se jej hledati, den se pomalu chýlil ke svému konci, a když jsme probrousili okolí, Alfréd nikde. Slunce právě zapadalo nad pozlaceným obilním lánem. Na ten obraz vzapadajícím slunci nikdy nezapomenu. Alfréd se zjevil. Se svým rezavým plnovousem připomínal Krista v obilí, pomalu se blížil, právě za ním právě slunce zapadalo, paprsky ještě hřály, ale rychle šlo za obzor a on s rukama zvednutýma nad hlavou a s nadšením, že jsme mu neutekli, už zdáli volal: “Už jsem tady“. Pak už jsme jej ze zřetele nikdy nespustili a příští, ani další roky, s sebou nikdy už nikam putovat nevzali…
Ervín Dostálek, cestovatel a bývalý učitel
