Film opět uvede kino Hraničář dnes od 17.30 hodin, vstupné je 110 a 150 korun, je z roku 2020 a má 101 minut. Je rok 1995 a Aida (Jasna Đuričić) pracuje jako překladatelka pro OSN ve Srebrenici. Její rodina je mezi tisícovkami místních, kteří hledají v „bezpečné zóně" OSN útočiště před srbskou armádou. Pár hodin od míst, kde možná někdo z nás s oblibou tráví letní dovolené, se už chyluje k největší evropské tragédii od konce druhé světové války. Při vyjednáváních si Aida uvědomuje vážnost situace. Jde o osud města i o život jejích milovaných. Podaří se jí je zachránit? Quo Vadis, Aida?

Zdroj: Youtube

Nekompromisní, zároveň hluboce lidský snímek režisérky Jasminy Žbanič emoční silou dalece předčí většinu válečných filmů. Nesoustředí se na vykreslení násilí, ale na příběh konkrétní ženy a nepředstavitelná dilemata, která před ní válka staví. Film Quo Vadis, Aida? měl premiéru na festivalu v Benátkách, vyhrál tu cenu za Nejlepší evropský film. Je nominovaný na Oscara za nejlepší zahraniční film. (Aerofilms) 85% dali snímku diváci filmového webu ČSFD.cz.

Slovenský divák Cappucino píše: „Minimálne v európskych končinách by som novinku režisérky Jasmily Žbanić púšťal na základných a stredných školách ako súčasť dejepisu. Film nie je explicitný, aby ho nemohli sledovať neplnoletí, no zároveň je dostatočne intenzívny na to, aby aj deti pochopili vážnosť tejto tragédie. Osobne by som však prijal, keby tvorcovia vo väčšej miere poukázali na hrôzy, ktoré spáchali jednotky smrti Radka Mladiča. Myslím, že by to lepšie podčiarklo výpovednú hodnotu Quo vadis, Aida?.“

Jitka Cardová připomíná: „Nenechte se mýlit, není to film o osobním hrdinství, ale studie mechanismů osobních zbabělostí, v čele s tou Aidinou. Je nicméně zajímavé, jak taková přímočará, neproblematická studie zbabělosti dokáže zaslepit tolik diváků, když se jedná o hlavní postavu. Resp. jak se nám od časů minulých generací posunulo vnímání toho, co je hrdinství. Zbabělost i slabost je lidská, sobectví také, nadto jedno s druhým úzce souvisí. Lze pro ně mít i pochopení, lidé jsou slabí, opravdový hrdina je málokdo. Málokterý divák by asi měl problém rozpoznat zbabělost u Aidina muže (který chce na vyjednání s Mladičem poslat místo sebe ji), u hlavního lékaře (mlčí, ač ví, že vypravená auta s raněnými do nemocnice nedojela), u holandského zmocněnce OSN či jeho zástupce, kteří dál slibují bosenským občanům bezpečí a ochranu, ač vědí, že ji nemohou zaručit, a dokonce i když je jim čím dál jasnější, že sekundují u přípravy nemyslitelného masakru. Tak proč je totéž tak těžké vidět u hlavní postavy? Aida je srebrenická učitelka angličtiny, díky čemuž má proti svým spoluobčanům a sousedům obrovskou výhodu - má informace z první ruky, získává pozici tlumočnice, má výsadu ochrany OSN, a nic z toho neváhá použít, aby protekčně zachránila svoje dva syny i manžela, ale sobecky a slabošsky jen je, zatímco ostatní své známé a přátele a všechny vyděšené sousedy odhání mávnutím ruky, odbývá prostým „nevím“, zavírá před jejich osudem oči i svědomí a nakonec jim neřekne pravdu a pošle je na smrt.

Aida, která má potřebné informace, chápe souvislosti, vidí, k čemu se schyluje, má i jedinečnou příležitost se svými lidmi svým jazykem mluvit, včas, může je varovat, Aida, která má i v poslední rozhodnou chvíli v ruce megafon a může varovat aspoň ty uvnitř základny OSN, že když se vydají do rukou srbských vojáků, OSN jim nezaručí bezpečí, tahle Aida, která se právě může stát srebrenickou hrdinkou a varovat svůj lid, mlčí a nechává je všechny důvěřivě odejít na porážku, a všechny svoje síly se mezitím snaží vynaložit na to, aby její tři muže stejný osud jako ostatní nepotkal. Právě to se jim stane osudným, možná že kdyby nesobecky, hrdinsky, zburcovala všechny včas, někomu by se podařilo se zachránit, možná by se vojákům vzepřeli, možná utekli, možná by mezi zachráněnými byl i někdo z těch jejích… to už se nedozvíme.

Nenechte se mást, nesoudím historii: mluvím o chytrém filmovém dramatu, které to staví jasně: sledujeme Aidu, která sobecky a slabošsky upřednostní svoje nejbližší před všemi ostatními, která není hrdinkou, která nikoho ze svých bližních nevaruje, která je zapře. Sledujeme Aidu, která sice je možná ke všemu ponížení ze zoufalství odhodlanou matkou, schopnou střelit své děti do nohou, ale která rozhodně není hrdinkou. Sledujeme Aidu, která prodala svůj lid za lichou, malou, osobní naději, a jejíž rodina to nakonec odnesla s ostatními o to krutěji. Sledujeme Aidu, jejíž ztrátu - na rozdíl od mnohých jiných - lze sledovat téměř! se zadostiučiněním… ale rozhodně nesledujeme hrdinku.

Film je mistrným dramatem, i pro to dokonalé budování vtahující doku atmosféry, tak působivé, že je asi opravdu těžké nepodlehnout a držet ustavičně ve vědomí, že vidíme dramatickou (divadelní zkušenost se v režisérce nezapře, skvěle zúročená s tou dokumentaristickou) studii mechanismů různých odstínů zbabělosti, jež dohromady umožnily, aby se pod záštitou bezzubého OSN odehrálo takové zvěrstvo - pochopitelné, lidské zbabělosti na škále, na jejímž jednom vypjatém konci se nalézá ta Aidina.

Jen ten epilog po letech mi přišel snad už trochu zbytečně doslovný, aniž by ještě přinášel něco významně nového. Ano, opět je to Aida, ta která nese větší podíl než ostatní na těžkých ztrátách všech, kdo se rozpláče až nad ostatky svých vlastních dětí, ale nad jinými ne. A opět je to Aida, kdo sobecky i zahořkle nepřijímá, že všichni společně musí pokračovat dál, a vyhání zaskočenou ženu s malými dětmi ze svého někdejšího bytu, který už pro osamělou ženu stejně ani není vhodný, i kdyby pro ni nebyl plný nočních můr, trýznivých vzpomínek… Jak se se svým svědomím vyrovnávají ostatní, jako muž oné ženy, o tom film nepojednává, ale my sledujeme Aidu. Aidu, která to nedělá, učitelku, která se nepoučila, antihrdinku, která si ani později neuvědomuje své pochybení, provinění, svou větší odpovědnost za osudy druhých.

Radek Strnad