„Pro fanoušky sem tradičně chystáme koncert k 55. výročí založení skupiny plus v Ústí tolik oblíbený Vánoční saloon,“ řekl Antonín Kny, kapelník Fešáků s tím, že vstupenky již nejsou bohužel k mání - je vyprodáno. A připomíná, že se Saloon Fešáků se odehraje také díky podpoře statutárního města Ústí nad Labem.

A dál už mluvil rozený Ústečan Robert Moucha. A ještě pár detailů u něm. Robert se narodil v roce 1941 ve znamení Panny. Číslo bot má 43, oblíbenou fešáckou píseň Paní má se má, ze svých oblíbených jídel upřednostňuje vepřové koleno, řízek i biftek, z oblíbených koníčků i zálib vyjmenoval hraní, zpívání i toulání po lese. Jeho oblíbenou knihou je Muž se srdcem kovboje. A nesmíme zapomenout ani na kytary, kterým pro jejich spolehlivost i pěkný zvuk dává přednost: jsou to kytary Takamine, Ibanez a elektrická baskytara.

Jak ses vůbec dostal k country hudbě?
„V Ústí jsem měl víc country kapel, třeba The Kinks, se kterými jsem hrál do roku 1965, tuším. Tam hráli Pavel Hájek a Míra Hašek, Solnička i já. V tý době jsem maturoval na večerní průmyslovce, potřeboval jsem studijní volno, a oni sehnali od Formanů Lenfelda, basáka. Když jsem tam přišel, už s nimi hrál. Řekli: „Budeš jenom zpívat a konferovat.“ Tak jsem řekl „prdím na to“ a že budu radši jezdit jen na chatu Espíro poblíž Jetřichovic, kde vždycky byla dobrá zábava.

Přijel jsem tam hned ten další týden, to už jsem měl po matuře, a kluci tam hráli. Karel Poláček, Pavel Brümer, Honza Turek… Oni se na nás chodili dívat, když jsem hrál v kulturáku se Spirálou a smáli se nám, že máme kytičkovaný kalhoty… A říkali, že taky mají basu, takzvanou „perdu“, ať s nimi hraju. Měla jen tři struny, ale nějak jsme to naladili a hrál jsem s nimi. To bylo pro bigbíťáka jednoduchý, no a pak přišli a rozhodli se, že budu hrát s nimi dál.

Nechal jsem si opravit kontrabas, začali jsme zkoušet v kulturáku, později v Kladivadle, kde jsme měli domovskou scénu. No a potom i v Divadle hudby, kde jsme hráli i normálně v hrách, třeba v Posvícení v Hudlicích, jako muzikanti i herci. Taky v Diogénovi cynikovi, tam jsem hrál jen já s Milčou Krejčím. On hrál na piano a dával mi zabrat. Byl to pan architekt, ale pianista excelentní. Ve velkém divadle jsme hráli hru Řešeto. No a potom jsme měli svoje pravidelný večery, pěkně číslovaný… Nejdřív jsem to měl konferovat já, ale Turek říkal, že to umí líp, tak konferoval on… Začal tam chodit okruh lidí, kterým se to líbilo, hlavně tam chodila maminka Pavla Brümera jako stálý fanoušek. Tam jsme to začali, hráli jsme taky na Portě, ale nikdy jsme ji nevyhráli.

Na První portě jsme byli druzí, pak to pokračovalo, několikrát jsme byli od Greenhornů pozvaní do Prahy. Pak jsme jednou zašli za Oskarem Hahnem, což byl manažer Greenhornů, jestli by se nás taky neujal. Nebyl proti, ozval se hned druhý den, protože – a to my jsme nevěděli – oni se Greenhorni rozpadali. Odcházel Michal Tučný, odcházel Tomáš Linka, zvukař Zdeněk Votava a Petr Novotný i manažer Oskar Hahn.

No a tam, tedy v Mlčechvostech na půl cesty mezi Prahou a Ústím, kde bydlel Zdeněk Votava, jsme to všechno upekli. Vyměnili jsme si kazety, co kdo bude hrát. A za pouhých 14 dnů jsme postavili program, který se jmenoval Ostrov Fešáků.

Oni pak ještě jeli do Finska s Greenhorny, ale po prázdninách už se vrátili a tu už pak začala naše slavná éra Fešáků. Moc rádi na ni vzpomínáme. Byla spousta legrace, tisíce odehraných koncertů, kvanta spokojených diváků a nás všechny to dlouhé roky dobře živilo a současně bavilo. Ale to už je pak na dost jiný příběh.“

V úterý večer se Robert Moucha s kapelou Fešáci rozloučí a oficiálně odejde do muzikantského důchodu, ale jak sám podotýká, budou mu moc chybět. „Výjimečně si s nimi ještě někdy určitě zazpívám,“ uzavírá.

Radek Strnad