„Jsme tu už nějaký čas, hodně jsme se naučili, dost zapomněli. Máme vlastní cíle i přání, toužíme po klidu, lásku jsme neodpískali; dál hřeje u srdce, málokdo chce být sám. Vychovali jsme děti, rozmazlujeme vnoučata, jsme v duši mladí. Ať je nám devadesát či devatenáct, zůstává kluk klukem, holka holkou,“ komentuje autorka, pro koho a čem o čem ráda píše.

Jak to dělá, ví Jana Semelková z Vydavatelství JaS. „Sleduje svět kolem, postřehy posílá dál. Hřeje nás nadhled i kuráž jejch povídek. Láska v bačkorách není jednoduchá, asi i těžší, než si můžeme myslet,“ líčí nakladatelka Semelková, čím i ji nová kniha baví.

„Soužití mužů s ženami je v každé době jiné, mění se hodnoty, podle kterých se páry hledají. V pokročilém věku už každý ví, co chce; ač se to může zdát o to jednodušší, opak je pravdou,“ tvrdí autorka, a přiznává:

„Některé příběhy se mi staly, jiné znám z vyprávění, další se zrodily v mé fantazii. Aby bylo dílko čtivé, fantazie je u všech příběhů a není důležité, co jsem zažila. Důležité je, co řeknete vy,“ píše sama autorka

Zde je jedna její povídka z knížky, reakčně krácená.

„Každý den po obědě se oblékl, cestou do parku si koupil noviny, ač s nimi vypadal jako rarita. Už nikdo noviny nečetl, každý zíral do mobilu nebo čtečky. Ale Standa trval na svých zvycích, papírové noviny se mu četly lépe.

Do parku chodil, že pohyb v jeho věku je důležitý, a že měl někdy štěstí, občas si s skecnul s jiným starším junákem; probrali sport, politiku, koho co bolelo, co měli k obědu. Běda, když si přisedla nějaká babka, byl protivnej, že ji to brzy přestalo bavit a šla jinam. Jelikož se už téměř všichni znali, respektovali to. Stalo se málokdy, že se ženská spletla a dala se s ním do řeči.

V parku bylo cvičební nářadí myšleno hlavně pro důchodce, ale cvičil tu, kdo chtěl. Nářadí mělo stálé i nahodilé cvičence, staré i mladé. Standa ne, raději se prošel, byl to veškerý jeho sportovní pohyb. Nebyl tlusťoch, ač by se to nabízelo. Leckterá babka by ho ráda ulovila, každá měla smůlu; byl věrný své nebožce a tvrdil, že žádná ženská by neuměla vařit jako ona. Nemohl zapomenout, však spolu žili padesát let.

Za dobu bez manželky už uměl veškeré domácí práce, jen žehlit a zašívat ho nebavilo. I děravé ponožky  vyhazoval a triček, ty se žehlit nemusely, měl dost. Na co by mu byla ženská, jen by komandovala.

Tak to byl Standa, obyvatel pražské čtvrti v blízkosti Vltavy. Den jak den, jen v neděli šel do místní hospody na dvě piva a panák hruškovice. Nějak musel odlišit týden jinak, než pomocí kalendáře. Ostatní denní návyky probíhaly u něj stejně téměř na puntík.

Už to vypadalo, že to doklepe sám do smrti, když se jednou v létě v parku objevila nová zachovalá babka, která se ale ničím do Standovy pozornosti netlačila. I její činnost byla historická, na lavičce v parku pletla v době, kdy na internetu byly k dostání haldy hader a svetrů za pár šupů. Ta ženská pletla svetr. S nikým se nebavila a babky si klepaly na čelo, zvláště ty, které uměly s mobilem a brouzdaly po internetu.“

Autorka Naďa Dubcová žije od narození v Praze. Užívá si důchodu, je závislák na psaní. „Začalo to v létě 2007, kdy vstoupila do blogerského ringu s prvotinou Když se ještě příbuzní navštěvovali. Od té doby má čtyři knížky: Začíná to nudlemi a končí to kudlou v břiše (2009), Nepravidelný deník české rentiérky (2011), Jsem tu na kus řeči (2016) a Hana Podolská ve víru dějin (2017),“ představila Jana Semelková dámu, která ji zaujala.

Radek Strnad