Chystal jsem se přes Ryjice na Blansko. Město bylo prázdné a stejně si mě našla. Oslovila mne uplakaná padesátnice, v kabelce měla malé kotě. Podle oblečení pod mostem nebydlela. "Nechci vás obtěžovat, nemám to v povaze, využívám roušky k maskování rozpaků, opravdu se stydím. Jsem na dně, bez práce, nemám peníze. Čekám tu na kamarádku, snad mi pomůže. Potřebovala bych jenom na jízdenku, bydlí někde v sídlišti," vysvětlovala se sklopenou hlavou. Vzpomněl jsem si hned na herecké výkony pouličních loudilů, ale nechtěl jsem ji urazit. Hlasitě mě pozdravila! Zalovil jsem v kapse a předal dvě zlaté mince. Při děkovačce se zakoktala, ptala se na automat. Za chvilku přijel červený autobus a já oživil vzpomínku na zříceninu. Když jsem se vracel z kopců, viděl jsem onu ženu se dvěma muži před Bohemkou a nevypadalo to na tragédii. Ty drobné vem čert, přišel jsem v životě o víc, koronavirus může skutečně zničit celé rodiny, ale tohle byl jiný případ.