O Taormině napsal: „Toto místo je obrazem, na kterém najdete vše, co na Zemi stvořeno pro potěchu oka, ducha a fantazie.“ Vyrážíme z Catanie, hlavního střediska sicilského jihu s mezinárodním letištěm. V autobusu nám zní stará známá píseň Funiculi Funicula, v níž zpěvák tvrdí, že „je lepší pobývat na nevyhaslé sopce, než u své milé, která má mnoho rozmarů“. Kromě nápoje – Dech Etny, který jsme zakoupili včera, jsme získali i jinou specialitu – čokoládu Modica z městeček Safarenna a Modica pod Etnou, kde jsme zastavili. Je poněkud jiná, než ty, co známe. Je totiž připravována podle aztéckého, tedy indiánského, receptu. Majitelé místního sicilského panství získali totiž po objevení Ameriky Kolumbem i určitá území za Velkou louží a tam se od Indiánů tuto čokoládu naučili dělat.
A přenesli její výrobu na Sicílii. V autobusu posloucháme též báj o Kyklopu Polyfémovi s házením jeho kamenů do moře a to právě když míjíme ony tzv. Kyklopské ostrovy nedaleko od pobřeží. Projíždíme městem Gardini Naxos, které bylo prvním městem antických Řeků po získání Sicílie na tomto ostrově. Jakkoli Taormina svou popularitou předčila okolní města a vesničky, přesto její historie je nejvíce spjata s tímto nedalekým městečkem, založeným již v roce 735 př. n. l. Hned vedle nás ale už vítá Taormina.
Čím bylo toto místo zajímavé v dávných dobách pro Řeky, Římany? Byla to snad poloha na úpatí hory Monte Tauro? Co přimělo Kartagince, aby zde v roce 396 př. n. l. vybudovali jedno z nejvýstavnějších měst své doby? Aby zde 200 výškových metrů nad hladinou moře, v místě s dokonalým výhledem na mořské pobřeží, a takřka „ve stínu“ Etny, začali budovat výstavné město? Taormina je rozložena na úbočí hory Monte Tauro a dominují mu dvě rozsáhlé zátoky. Město leží na jakési terase. Na ni jsme se dostali novou lanovkou. Město bylo ve středověku baštou křesťanů a jeho pevnost se nepodařilo Saracénům dobýt 100 let! Ale když se pak tak stalo, byli nesmlouvaví. Biskupovi křesťanů po dobytí vyřízli srdce z těla. Pak pevnost zase dlouho nemohli dobýt Normané. Jdeme jakousi okružní cestou, nejdříve na vyhlídku Belvedere, odkud shlížíme na ostrůvek, který věnoval britský král Edward své milence lady Florence.
Poté pokračujeme podél raně křesťanských hrobek do krásného městského parku s botanickou zahradou. A v ní objevujeme velkou kuriozitu. Torpédo z druhé světové války (Italové byli tehdy spojenci fašistického Německa), s nímž údajně v roce 1941 potopili Italové u egyptské Alexandrie křižník Quens Mary. Prohlížíme si několikametrové torpédo a u něj vysvětlující bilboard. Na něm jsou znázorněni dva muži v potápěčských oblecích, kteří sedíce na sedátkách na ní, navedli tuto hrozivou zbraň na nepřítele a těsně před jejím kontaktem s dobývanou lodí prostě seskočili do moře.
Z parku míříme do starého města, kde bývala kdysi největší cisterna (nádrž na vodu) 100 metrů dlouhá. Dnes je z ní parčík mezi domy. Hlavní pěší zóna začíná u Messinské brány, kterou vstupujeme do vnitřního města. Opustili jsme rušnou moderní Taorminu a vstoupili do té historické, která je ale paradoxně ještě rušnější. Ať se nazývá sicilsky Taurmina, řecky Tauremonion nebo latinsky Tauromenium, necháváme se unášet davy lidí, proudícími starobylými uličkami. Je zde hodinová věž z 12. století, katedrála – pevnost, palác s infocentrem. Ale také kongresové centrum (před časem se v něm jednalo o místě konání mistrovství světa v ledním hokeji, aniž mnozí Sicilané tento sport vůbec znají, ale říká se, že o místě kongresů různých organizací nerozhodují funkcionáři, ale jejich manželky a těm se do slunné Taorminy u Středozemního moře rozhodně zachtělo). Procházíme po hlavní tepně Corso Umberto až na sugestivní náměstí Radnice (Piazza del Municipio), na němž se nachází Dóm sv. Nikoly (Duomo di S. Nicolaj).
Zde u další z městských bran je i nejznámější kavárna Wunderbar (Zázrak, Zázračná). Do ní zavítala kdysi i řada osobností, které město navštívily, ať to byl Goethe, Alexandr Dumas, D. H. Lawrence, nebo později Greta Garbo, spisovatel Islanďan Haldór Kiljan Laxness, herečka Audrey Hepburnová aj. I my jsme zasedli ke sklence nasládlého sicilského vína s příchutí mandlí, dvě stě metrů dole pod námi šplouchá Jónské moře a na obzoru před námi dýmá dosud činný vulkán Etna.
Samozřejmě nezapomínáme ani na nejznámější památku Taorminy. Jí je antické divadlo (Řecké – Teatro Greco) z 3. století př. n. l. s nádherným panoramatickým výhledem se dočkalo v 1. století našeho letopočtu přestavby od Římanů. Při jeho stavbě údajně obyvatelé tehdejší jedné z provincií Velkého Řecka vytěžili 100 000m3 skály. Je to druhé největší starořecké divadlo na světě, hrály se tu řecké divadelní hry a v době Římanů se pořádaly gladiátorské hry. Jako u jediného exempláře na Sicílii se tu dochovala jevištní budova a zbytky ochozů i hlediště.
To nám umožní udělat si, byť částečnou, představu o monstróznosti celého objektu. Areál, který vznikl rukama řeckých stavitelů, sice nese prvky římského stavitelství, ale dodnes se zde klaníme umu především řeckých mistrů i námaze lidí při těžbě obrovského množství stavebního kamene. Jsou zde prostory pro kulisy, hlediště je výše než jeviště, aby dravci, s nimiž gladiátoři bojovali, nemohli vyskočit mezi diváky. Do hlediště divadla z 3. st. našeho letopočtu se původně vešlo 18 000 diváků, dnes se jich sem vejde i úctyhodných 5 000 a pořádají se zde divadelní festivaly. Nedávno zde vystupoval například i Sting. V amfiteátru právě probíhá zkouška novodobé divadelní hry – tu pozorně sledujeme. Nechávám se fotografovat od jednoho Američana s divadlem a v pozadí za mnou s kouřící Etnou. A pak pokračujeme zas dál za dalšími krásami Sicílie.
Ervín Dostálek
