Zatímco většina návštěvníků Řecka leží na plážích, využívajíce řecké pohostinnosti a sluníčka, my jdeme do hor, do propastí a kaňonů, do méně navštěvovaných oblastí s překrásnou přírodou.

Noční jízda horami a tunely přes Rakousko a pak celý den Itálií nás dovedla do rozpálené Apůlie a nakonec do jihoitalského přístavu Brindisi, odkud odplouvají trajekty do Řecka. I my jedním z nich jménem Uranos odplouváme ve 22 hodin směr Řecko. Kolem ostrova Korfu do přístavu na pevninském Řecku - Igumenitse, kde přistáváme ráno v 6, jiní ale pokračují dále. Někteří až do Asie. Především obrovská masa Turků s celými rodinami, celé klany či jen živitelé rodin i s množstvím nakoupených ojetých i nových oplů a mercedesů z Německa, kde pracují.

Po vylodění směřujeme do nejrozsáhlejšího řeckého pohoří táhnoucího se v délce 180 km severojižním směrem od albánských hranic, oddělujíce řecké provincie Epeiros od Makedonie a Thessalie, do národního parku Pindos. Skládá se z řady dílčích masívů vysokých přes 2 000 metrů. Jsou v něm dva národní parky: Pindos a Vikos-Aoos. Sem ke stejnojmenným řekám a kaňonům míříme kolem překrásného vápencového masívu Tymfi. Maně si vzpomínám na svoje dětské knižní leporelo se sloganem: „To je chůze po tom světě, kam se noha šine, sotva přejdeš jedny hory, už se najdou jiné!“

A opravdu. Stoupáme do pohoří Zagorie a odtud vyrážíme do kaňonů. Jejich hloubka 600 až 1 000 metrů je řadí k nejhlubším v Evropě. Při zpáteční cestě jsme pak pozváni a chvíli se i účastníme tradiční řecké svatby. Zážitek.

Z obce krásného jména Pádhés, kde se večer v místní putyce občerstvujeme dovozovým pivem Stella Artois, vyrážíme ráno s plnou bagáží na 20km putování k Jezeru Drákolimni II., nad nímž se tyčí nejvyšší hora pohoří Pindos, známý Smolikas (2 637 m n. m.). Cesta neustále stoupá, zprvu lesem, pak už bez ochrany stromů před sluncem. Založiv si někam ochrannou čepici, dělám v rozích uzly a vážu si ve vedru na hlavu jen kapesník. K večeru jsme u jezera. Tedy, jak kdo.

Mlaďoši vyrazili jako chrti, my starší jdeme uprostřed pelotonu, za námi chrčí ti ještě starší či méně zkušení a zdatní. Původně bylo v plánu „zatábořit“ u jezera a vystoupit na vrchol až druhý den. Mladí se neradi nudí a tak vyšli „do hory“ hned po odpoledním příchodu. Blíží se večer, rychle se ochlazuje, jsme v nadmořské výšce 2 000 metrů, obloha se valem zatahuje. A od Albánie se rychle k nám valí vysoká tmavá hradba bouřkových mraků, v dálce již prosvětlují oblohu blesky, je slyšet zatím ještě vzdálený hrom.

Po příchodu k jezeru stavím hned stan, rychle upevňuji stanové kolíky, pokouším se vyhloubit jakési žlábky kolem stanu, protože tuším, že přijde pořádný slejvák. Najednou je to tady. V sedm hodin večer přichází první vlna. Bouřka jak zákon káže, hromy „divo bijů“, zoufale držím stan za tyče uvnitř, vítr jím dvacet minut lomcuje, modlím se, ať už to přestane, venku kolem stanu je najednou cca 5cm ledových krup. A co se děje venku? Ti co vylezli ještě před tou spouští na vrchol Smolikasu, pádí dolů a s obavami sledují, jak blesky zapalují jednotlivé borovice na svahu. Bylo jich prý třináct. Ještě, že jsme tam nešli, není to úplně bezpečné. Dole se dobyvatelé vrcholu hned vrhají do studeného jezera – to taky není za bouřky asi nejrozumnější. Že, prý se trochu jako ohřát, promrzlí od bouřkového větru. Bouře najednou, jak přišla, tak odešla. Je klid. Po ní je opět nádherně, vzduch se vyčistil, začíná klidná noc s jasnou oblohou a myriádou hvězd.

I ráno je předpisové, jak se říká – podle směrnic. Naše parta konečně stoupá vzhůru, teď už za klidného počasí, na nejvyšší horu celého okolí. V dáli před námi ční hřeben pohoří Tymfi, údolí v něm jsou zamlžená. Kocháme se přírodní scenerií kolem a pak neradi sestupujeme dolů do údolí k našemu dopravnímu prostředku. Čekají nás další zajímavosti. Nejvíce se těšíme na skalní kláštery Meteora a pak na Olymp, šéfa starořeckých bohů Dia.

Ervín Dostálek