„Sál je plný, ale spolužáků je pouze patnáct. Ostatní jsou z klubu seniorů, nebo jejich kamarádi. Někdo se omluvil, někdo prostě neměl čas. Jedna spolužačka žije v Austrálii, jeden spolužák v Německu. Čas se zastavit nedá, stárneme všichni. V Trmicích byly tenkrát dvě školy, obě byly plné dětí. Dojížděly z Tuchomyšle, Hostovic, Újezdu, Stebna, Koštova, Dubiček atd. Ředitelem žluté školy byl pan Voříšek, zastupoval ho pan Šmíd. Je to už dost dlouho, některá jména učitelek si opravdu nepamatuji, ale vzpomínám na paní Vanišovou, Pšeničkovou, Rybovou. Klasická černá tabule, věčně mokrá houba, dřevěné lavice s kalamářem, kamna na uhlí," směje se pořadatelka akce Eva Tomsová a ostatní ji doplňují.

„Bylo nás skoro osmdesát, tři třídy. Tady to vypadá, že holek bylo víc, ale není to pravda. Na tyhle vzpomínkové akce moc chlapi nechodí," říká paní Jindřiška. Každý přidá nějaký krátký příběh, černobílé fotky jdou z ruky do ruky.  "Já jsem se narodil na kulečníkovém stole v hospodě Na růžku, v Trmicích jsem chodil do školy, potom jsme se přestěhovali do Předlic, dnes bydlím v Doběticích," říká Hanz Mauritz. Dříve to byli stařečkové, babičky. Dnes cvičí jógu, jezdí na dovolenou k moři, rybaří, navštěvují divadla, nebo prostě relaxují v různých klubech. Klasická fotka už jim nestačí, každý má chytrý telefon, sami si pořizují zvukový záznam, nebo video. 

V programu byla prohlídka zámečku, návštěva knihovny, ukázka železničních modelů. Stavitelem nekonečných kolejí je kastelán pan Souček, dámy žasnou, pánové uznale kroutí hlavou. Tohle je neskutečné dílo, důkaz trpělivosti a mimořádné šikovnosti. Všude je pořádek, možná tisíce figurek kolem hradů, tunelů a domečků. Po ukázce se všichni vracejí do vyzdobené místnosti, nabízí se káva, chlebíčky, domácí pečivo. Všem je minimálně 75 let, na trmickou školu vzpomínají s láskou.

Někdo zajde ještě na zahradu, vyfotí zámek, komíny, kostel, dálnici. Podají si ruce, obejmou. „Hlavně zdraví, Mařenko! Zavolej," to byla poslední slova velkých kamarádek z první lavice.  


Miroslav Vlach