Míjíme mj. město Phaselis z let 650 př. n. l., které bylo sídlem první federace států na světě, zastavujeme na vyhlídce nad pobřežní nížinou a pod námi dole se táhnou na kilometry daleko tisíce a snad i desetitisíce skleníků a fóliovníků, kde se pěstuje obrovské množství zeleniny hlavně na vývoz. Navštěvujeme město Myra s muzeem sv. Mikuláše, který byl prý právě odtud a oblast města Dalaman, a po řece Dalyan přírodní rezervací plujeme k moři. Těsně před pobřežím nám rybáři nabízejí krásné velké modré kraby, že nám je i uvaří a připraví, ale odoláváme, protože času zas tak moc nemáme.
play_fill
Pak následuje Lýkie, historický region jižní Anatólie s bohatou minulostí, jejíž pozůstatky se dochovaly do dneška. Obyvatelé Lýkové se do krajiny nesmazatelně zapsali nesčetnými skalními hrobkami, jež lemují pobřeží Středozemního moře. Ty pozorujeme i při plavbě po řece vysoko nad námi ve skalách. Na území Lýkie existovalo totiž cca 20 městských států a ty dohromady tvořily tzv. Lýkijskou konfederaci s jednotnou zahraniční politikou - státní útvar s vůbec prvním známým příkladem federativního uspořádání na světě.
Další den probíhá ve znamení památek, především z doby římské říše. Starořecký Efes je plný turistů. A to z celého světa - od Japonska a Thajska až po Američany a Čechy. Kráčíme bývalou hlavní třídou města, prohlížíme si i s ostatními pozůstatky antiky, vždyť to bylo tenkrát řecké, fotografujeme. Jsou zde z minulosti dochované zbytky různých staveb, jako jsou amfiteátry, lázně, latríny, nevěstinec – i s upoutávkou pro tehdejší zájemce a hlavně Celsova knihovna.
play_fill
Ta je úplně majestátní. Dobře se tu poslouchá vyprávění o krásné Artemis z Efesu, dále se dozvíme, že za kopcem dožila svůj život matka Ježíše Krista, panna Maria. Dostáváme se k bazilice sv. Jana Křtitele, významné byzantské stavbě. Ta vystavěna v době, kdy zde vládl císař Justinián, který si prý vzal za manželku jednu z konkubín z veřejného domu, a proto byl velmi neoblíben. Vstupujeme i do míst kde je křtitelnice a vedle i hrob sv. Jana Křtitele. Na staré mešitě vedle, tedy přesně na zemětřesením poničeném jejím minaretu, sídlí čápi a v dáli je vidět i poslední zbytek jednoho z tzv. sedmi divů světa – Artemidin chrám.
Vjíždíme do města Selčuk, kdysi centra významné dynastie. V zdejší mešitě pouští naši partu muslimský kněz - imám i správce mešity (muftí) dovnitř. Samozřejmě se všichni vyzouváme z bot, posedávámeí a poleháváme na tlusté vrstvě koberců. Vzápětí přichází mladý muezzin (imám) v obleku, „našteluje“ si aparaturu a známým zpěvavým hlasem oznamuje jména tento týden zemřelých a kdy bude za ně uskutečněna jakási zádušní mše, či jak se to u mohamedánů jmenuje.
play_fill
Jeho hlas zní sice seshora z minaretu, ale jak to bývalo v pohádkách, a jak si to návštěvníci představovali, že to tak bude, že on, immám bude mluvit tam seshora, to ne, dole to přednáší do rozhlasové aparatury, v podstatě prozpěvuje, verše z koránu. Je totiž čas modlitby, což nás ďaury, neboli v islám nevěřící, vlastně ani nenapadne. Kupujeme si pak od něj krásného malého porcelánového páva (jakousi mozaiku) a také fotku mešity s arabským přáním: “Ať Bůh Vás doprovází na Vašich cestách“ a našimi jmény napsanými v arabštině.
Ale jak to jen je? Ten, co nás má na našich cestách doprovázet, je asi v podstatě stejný Bůh jako mají křesťané – vždyť křesťané, muslimové i Židé věří v jednoho a toho samého Boha (jestli se nazývá Všemohoucí či Alláh či jinak to je prý jedno, pouze to další už se liší – Ježíš je podle křesťanů syn Boží, podle muslimů jen jeden z proroků, stejně jako Mohamed a další). Tak si vyber!
Ervín Dostálek, bývalý učitel a cestovatel
