Červený autobus číslo 15 vyjížděl od divadla v 11.26 hodin, za patnáct minut jsem vystupoval, společně se mnou se vydal do mírného kopce prošedivělý pán. Dobře to tam znal, ledopád vyfotil mnohokrát, letos očekával solidní klouzačku. Společně jsme překonali dřevěný můstek, cesta byla plná listí, člověk musel dávat pozor na ledové plotny mezi kameny. Odbočka na Vrkoč byla čistá, rovnou k nám mířil z kopce mladík v barevném kulichu.

„Raději tam nelezte, na cestě jsou kameny, před vrcholem je to o ústa. Na pěknou fotku to stejně nebylo, ledopád mě zklamal, málo vody,“ zašeptal po pozdravu. Spočítal jsem popadané stromy, opatrně jsem se vyškrábal blíž, abych si prohlédl čerstvé rampouchy kolem štíhlého vodopádu. Pořídil jsem několik záběrů, prohlédl si oranžové houby na vyvráceném stromu, zamával neznámému parťákovi.

Po zelené turistické značce jsem pokračoval dál směrem k Větruši. Podle ukazatele to měly být pouze 4 kilometry, po chvilce jsem to vzdal. Úzká stezka byla samý led. Vrátil jsem se zpátky a zastavil se u informační tabule s nadpisem Pamětní kámen, kde se uvádí. „Přístupovou cestu k vodopádu a na vyhlídku Vrkoč vybudoval v roce 1916 ženijní útvar rakousko-uherské armády v rámci cvičení před odesláním na frontu I. světové války.“ Musela to být pěkná dřina.

Za spodním můstkem jsem si všiml starých základů, tam někde stávala výletní restaurace kolem roku 1884, později ji smetla voda. Kousek dál dřevěný vodník hlídal nevelkou tůň, vedle bílého stanu černá nápojová nabídka provokovala náhodné turisty. Grog bych si dal. Tak třeba příště! Občerstvení pod vodopádem má už svůj název. Veget - U dvou mloků. Zima ještě nekončí, třeba tam ještě jednou zajdu. 

Miroslav Vlach