Nejprve ministr školství na doporučení odborníků zrušil ve školách tělocvik a hudební výchovu, později školy na dlouhou dobu uzamkl. Pedagogickou zátěž do značné míry u těch nejmenších převzali rodiče, pomáhala televize, učitelé bojovali na několika frontách. David Cihlář v ZŠ Pod Vodojemem učí tělocvik, když přišla první omezení, nabídl svým žákům vlastní projekt Cesta kolem světa za 7 týdnů. Byly to rozhovory se sportovci na sociální síti a každý z nich vyprávěl o svém sportu a jednom kontinentu. Všichni pozvaní hosté měli vztah k Ústí nad Labem, nebo studovali na UJEP. Stejné podmínky provázely i druhý projekt, který započal v červnu. David vyhledával sportovce, kteří znají naše město (Jan Peterka, David Vencl a další). Dokonce přemluvil svého otce (profesor matematiky na UJEP), aby s ním v jednom z dílů polemizoval o vzdělání. V říjnu spolu s kolegy vytvořili třetí projekt. 

Jak by jste nazval poslední zadání? 
Víte, osobně si myslím, že Ústí nad Labem tak trochu všichni podceňují. Sever spojují s televizním seriálem Most, uhlí, skládky a vybydlené domy. Šikovných a vzdělaných lidí tu však žije dost, nový areál UJEP naznačuje možnosti. Hlavním úkolem nás učitelů je vzdělávat, ale také ukazovat dětem příklady, osobnosti a vzory. Prvotními vzory pro děti jsou jejich rodiče a my jsme právě chtěli, aby ta motivace si něco poslechnout, či se něco dozvědět byla právě od nich. Oslovili jsme tedy žáky druhého stupně, ať zpracují práci na téma Největší sportovní událost očima mých blízkých a doufali, že se tedy zapojí i rodiče žáků. Byl jsem si plně vědom, že zadat práci z tělesné výchovy v rámci distanční výuky byla velká troufalost, neboť vytížení dětí a rodičů je v této době mnohdy enormní. Šlo mi ale o to, aby rodiče svým vyprávěním o nějakém sportovním zážitku děti motivovali a my mohli s tou energií a zájmem dětí dál pracovat. Každý má své hrdiny, sportovní legendy, na které se nezapomíná. 

Kolik děti je zapojeno v tomto projektu?
Dobrovolně se zapojily šesté a sedmé třídy, osmičky a devítky to mají povinně, ale já slovo povinně nemám moc rád. Žák slovní vyprávění od rodičů přetvoří do psaného textu a současně si také vyhledá a ověří základní fakta a zpracuje krátký referát. Vyšší ročníky pak část toho ještě překládají do angličtiny. Byl jsem hodně zvědavý na zpětnou vazbu. Poctivě čtu každý příběh a musím smeknout, protože některé příběhy jsou skutečně krásné a jeden mě opravdu velmi silně zasáhl a nebojím se přiznat, že se objevila i slza. Pokud budete mít zájem, se souhlasem zpracovatelů ty nejlepší přidám do příštího článku. Aby to nevypadalo, že se vytahuji pouze já, společně se mnou na projektu spolupracuje Nikola Wicherová, Eliška Škopková, Petr Matějček, Martin Vacek, Petra Šárová, ale i další učitelé, kterých se to nějak týká. 

Jaké bude finále? Bude se to známkovat? Co ti, kteří nic nenapíší?
Drtivá většina prací je odevzdána, ale ještě občas nějaké přijdou. Samozřejmě, že nějaké vyhodnocení bude, dokonce dojde i na známkování, ale tento projekt alespoň pro mě není o známce. Já jsem chtěl především navodit atmosféru k neformální rodinné debatě, vnitřní komunikaci, vysvětlování podstatného. Jaké má kdo vzory, kdo je v očích těch zkušenějších sportovní celebrita, hrdina. Stalo se, že některých rodinách neholdují sportu a dostal jsem krásný příběh o cestování a koncertu. I za tyhle příběhy jsem moc rád, ač o sportu tam není žádná zmínka. Celý projekt byl totiž o motivaci dětí a také měl být poctou těm, kteří nás zaujali svou houževnatostí a talentem. Děti ale ještě neví, že pro nás projekt teprve teď začíná, má totiž druhý díl. Přes různé kamarády, kamarády kamarádů a vůbec všechny možné známé oslovujeme řadu českých sportovců, o kterých píší žáci, a doufáme, že je také zapojíme do slohovky, třeba jen krátkým pozdravem. Vyjmenovat, kolik lidí teď „pracuje“ na projektu není možné, ale je jich určitě minimálně 20, a já jim za to všem moc děkuju. Není vůbec jednoduché najít spojení a vyvolat zájem u těch nejlepších. Jména koho oslovujeme, teď uvádět ještě nechci, ale mám svolení prozradit jednoho hosta, který přijde přímo za dětmi do školy. Je to Jan Čaloun, člen vítězného hokejového týmu z Nagana. 

Jaký pocit jste měl při čtení referátů?
Víte, to nejsou jenom příběhy o Naganu, kdy celá republika stála na špičkách. Jsou tam vzpomínky na Zátopka, Čáslavskou, Honzu Železného, příběh o Květe Jeriové. Okouzlil mě příklad táty, který běžel v Ústí první půlmaraton, nebo vystoupal s rodinou na nějaký kopec. Každý příběh je jiný, ale každý je krásný, protože byl napsán srdcem. Nebojím se, že tyhle děti převálcuje internet a počítačové hry, je to prostě jiná a chytřejší generace. Příště Vám ukážu, jak umí děti psát. 

Jaká bude škola po době koronavirové?
(smích) Já doufám, že zcela normální, veselá a zkušenější. Jen mě trochu mrzí, že společnost rychle zapomíná na ty, kteří nás reprezentovali v dobách dřívějších. Hodně lidí by asi kroutilo hlavou, kdybych se jich zeptal na Bohouše Němečka, Janu Vápeníkovou, nebo Bedřišku Kulhavou. Ústí je možná zaprášené město, ale opravdových sportovních hvězd tu vždycky bylo dost. Možná i proto nás napadl tento projekt, abychom tak rychle nezapomínali.

Miroslav Vlach