Dnes je to však místo nesmírně atraktivní pro cyklistickou komunitu. Serpentinami s 60 ostrými zákrutami a náročným převýšením vede každý rok závod Giro d´Italia. Průjezd nejvýše položeným horským průsmykem si však denně vychutnává i spousta motorkářů či majitelů sportovních vozů.
Mým cílem byli jednoznačně právě orlosupi, dravci s rozpětím až 280 cm, ale při troše štěstí také bělokuři či kozorožci. Jeden orlosup mi poskytnul krásně přivítání, když jsem sotva sestavil stan v kempu pod sedlem, v tu chvíli jsem však netušil že bude jediným po dobu následujících necelých dvou dnů. První bližší šance orlosupa zachytit se mi naskytla až třetí den, kdy jsem se již se ztrácející nadějí vydal po hřebeni severním směrem. Měl jsem obrovské štěstí, protože se proti mně rozletěl mladý jedinec, kterého jsem tak tak stačil vyfotit, než opět zmizel za horským horizontem.
Vyčerpán po půl dni na hřebeni jsem se vrátil do průsmyku, na chvíli jsme si zašli ukrýt se do restaurace před sluncem, když se najednou s orlosupy roztrhl doslova pytel. V horizontu 5 minut proletěli údolím tři dospělí jedinci a jeden z nich dokonce nad průsmykem chvíli pobyl. Zde se mi naskytla obrovská šance, které jsem se chopil a pořídil svou nejlepší fotografii.
Následující den, ještě pln euforie z včerejších zážitků jsem zatoužil po bělokurovi horském, kurovitém ptáku, který obývá výše kolem třech tisíc metrů. Vyrazil jsem již brzy ráno, kdy bývají nejvíce aktivní. Kontroloval jsem každý předmět, jenž by ho mohl připomínat, ale nebyl jsem celé dopoledne úspěšný. Při cestě zpět se mi však podařilo na jednoho jedince po šesti hodinách hledání narazit, což byl naprosto úchvatný zážitek a pro mě dost možná nejsilnější zážitek.
V odjezdový den jsem si přivstal a zkusil naposledy nalézt kozorožce, podle místních Italů běžné obyvatele zdejší krajiny. Já však do té doby ani na jednoho nenarazil a takřka jsem přestal věřit, že se v této oblasti vyskytují. Snad celé ráno jsem strávil na doporučené lokalitě, kde jsem byl v tu dobu jediný a až na přelétající bělokury jsem na nic jiného nenarazil. Shodou náhod jsem však potkal na dva italské fotografy, kteří mi i přes jazykovou bariéru poradili, kde je hledat. Již od parkoviště jsem tři na vzdálenost 200 metrů spatřil a to mě ujistilo, že jsem již správně. Narazil jsem na další jedince a i v poslední ráno před odjezdem jsem si zde hezky zafotil.“
Antonín Cettl
