Než vám popíšu náš třetí den (čtvrtek), ještě se chci krátce vrátit ke středě. Úplně jsem zapomněl na to nejnegativnější, co jsme bohužel potkali. Je to lidský hyenismus.

Přede dvěma dny se začaly v noci ztrácet elektrocentrály. Ze staveb po utichnutí rachotu prostě odešli všichni a ráno zjistili, že nemají jak dělat. Ve středu nám policista při kontrole říkal, že už se to ztrácí i během dne. Motorové pily, rozbrušovací kotoučové pily. V tom prvním případě to byla dvojice ze Slovenska, po které se pátrá. Teď už to jsou neznámé osoby, které se přidávají na oko na práci a během chvíle se sbalí i s nářadím.

Čtvrtek jsem nazval po příběhu, který měl zdravotně dobrý konec, v hlavách, i našich, zanechal těžký šrám.

Ráno jsme vyrazili na domluvenou stavbu k Zugarovým na Školní 1 v Moravské Nové Vsi. Už ranní příjezd byl zdrcující. Policisté nás už chtěli zastavit, že nás odvezou na místo, protože uvnitř městyse prý je strašně málo místa na parkování a i když jedeme na konkrétní místo, nemusí tam být kde zastavit.

Paní Zugarová nás přivítala a prošli jsme s Petrem dům až na střechu. Začali jsme odkrývat provizorní plachtu. Pak se zeptala, jestli nemá poptat i další dobrovolníky. Dle předchozí zkušenosti jsme řekli, že určitě a byla to skvělá volba.

Přišla parta měšťáků z Jaroměře, kteří ale nedostali možnost jet z práce jako my, a dělat čest svému městu, či městské policii, oni ve volnu a dovolené prostě vyrazili. Makali, nečekali, byli skvělí.

Zažili jsme srandu i v té těžké době.

Během dne se vrátili pan Zugar a vyprávěl nám, jak v podstatě měli hotovo, zahrádka hotová, jen v podjezdu ještě schůzky dodělat, a odpočívat. Jenže se začaly vznášet věci, odletěla střecha garáže a  odevšad začaly přilétat obrovskou silou a rychlostí nebezpečné věci, které drtily vše, co jim stálo v cestě.

Přišel čas se schovat na nejbezpečnějším místě za mohutným komínovým základem. Prasklo okno v obýváku a rázem byl uvnitř hluk a nepořádek. Bylo na něm vidět, jak to v něm vře, přesto si stále udržuje nadhled a optimismus. Doufám, že jsme spolu s Jaroměřickou partou trošičku pomohli překonat tuhle hrůzu.

Petr řídil stavbu od rána a jak se blížil večer, zdálo se, že nic nezabrání tomu, aby byla celá střecha do večera pod fólií, ideálně z větší části i zalaťováno. To se bohužel nepovedlo, protože demontáž střechy zabrala více, než jsme čekali a i složitost stavby přinesla drobné komplikace.

Naštěstí se z vedlejší střechy přesunuli další dva "střechaři" a tak jsme za začínajícího deště ve zrychleném finiši dořezávali latě, aby kluci nahoře mohli co nejrychleji střechu zavřít.

Déšť sice nebyl tak silný, tedy v tu chvíli, ale bylo uzavřeno. Chlapi slezli dolů a rozpršelo se více.

Dali si nějaké jídlo, které předtím donesly dobrovolnice, nějakou ledovou kávu a loučili jsme se s tím, že ráno se sejdeme na stejném místě a dokončíme laťování.

Během oběda jsme si chtěli projít okolí, ale je to zdrcující, takže jsme zvládli jen Náměstí republiky, kde je rozbitá socha prezidenta Masaryka. Obecně je tam všechno zničené.

Nejsou tam žádné stromy, které můžete vidět na mapy.cz. Jsou tam náklaďáky, bagry, hasiči, technika. To, co bylo klidovou odpočinkovou zónou se změnilo v mumraj dobrovolnický informací, jídelen, záchranných stanic.

Jak se pracuje na stovkách míst, tak není nouze o úrazy. Čas od času tedy musí jet i houkající sanitka. Dál už jsme neměli ani sílu, protože to náměstí prostě není.

Až si budete prohlížet fotogalerii, tak si všimněte žlutobílé budovy poseté zásahy. To je budova školy. Tam je ve zdi vše, co si dokážete představit. Celé tašky, latě…

Za zmínku stojí i věž kostela, kterou dnes také "zachraňovali" před další možnou zkázou a tak vidíte na té vysoké věži mravenečky, kteří se jí snaží pomoci. Ti všichni tam zaslouží obdiv.

Večer jsme byli pozváni k provizornímu občerstvovacímu "zařízení", kde se hezky bavilo dost lidí, kvůli dešti. Nemohli být na střeše, museli sedět dole, kde měli pípu a chlazené točené. Dali jsme se do řeči z jedním klukem a ten nám vyprávěl, co se tam dělo. No fotce u krbu si všimněte místa, kde stojí složené židle.

Je čtvrtek 24. června a blíží se večer. V místním CORONA BARU jsou dva dlouholetí kamarádi. Corona Bar je samozřejmě neoficiální název rodinného zahradního domku s krbem, který ve špatných časech přinesl pár místním lidem pocit pohody a klidu.

Že se to místo změní během chvíle v bojiště o holé životy, ještě nikdo tou dobou netušil. Zateplená střecha, vrata, velký zděný krb. Ze zeleného domu zakřičí manželka jednoho z nich, ať se schovají, že jde tornádo. Oni si v duchu říkají, jestli něco nepila.

"Držíme se vrat a najednou nad námi není střecha. Pustíme vrata a ty odletí jak výstřelem. To už víme, že musíme rychle něco udělat. Vyházíme dřevo pod krbem a schováme se oba dovnitř. Tiskneme se oba k sobě a rukama se rozepíráme o stěny. Rachot nás ohlušuje a kolem nás léta vše. Za chvíli nastává ticho a my vylézáme z našeho "bunkru". Kolem všechno zničené, nebo prostě pryč."

Ze zahradního domku zbyl… Krb.

V 18:30 přichází i druhý, naprosto navenek zlomený mladý "kluk" a vypráví nám, že od té doby neviděl své dvě dcerky a že je to bez nich strašné. To je na nás moc a udržet slzy jde jen stěží.

Než se vydáváme na cestu do Přítluk, opravuje Petr ještě výtah na střechu a parta jde nahoru pokračovat v práci. Jsou to všechno kamarádi. Jeden z nich se loučí.

close Čtvrtek: Štěpán Tóth spolu s kolegou Petrem Hofírkem se jako zaměstnanec Severočeské Vědecké knihovny Ústí nad Labem vydali pomoci na jih Moravy po děsivém tornádu. info Zdroj: Štěpán Tóth zoom_in Čtvrtek: Štěpán Tóth spolu s kolegou Petrem Hofírkem se jako zaměstnanec Severočeské Vědecké knihovny Ústí nad Labem vydali pomoci na jih Moravy po děsivém tornádu.

Převléká se a vyrážíme na kole domů. Do Brna se slovy, zítra se uvidíme. Jinak "Krboví kamarádi" jsou ti v černé a žluté kšiltovce.

Dlouhý a silný den je za námi. Dnes (pátek 2. července 2021) nás čeká poslední den. Oba pevně doufáme, že od 12. července budeme moci zde pokračovat a že se k nám případně někdo přidá. Práce je tu tak strašně moc, obzvláště té odborné, že je potřeba vytrvat co nejdéle, co nejvíce pomoci tady. Případně třeba i na Lounsku.

Štěpán Tóth a Petr Hofírek