Toho času Přítluky, u rodinných přátel

Máme za sebou první den a byl v pravdě hektický tak, jak to tady je od minulého čtvrtku. Lidem zde se život obrátil naruby a věřte, tady je to ještě horší.

Nicméně jsme s kolegou Petrem Hofírkem vyrazili, i když tak trochu na risk. Poté, co jsem se v neděli dověděl, že na twiteru pan hejtman JMK vlastně přiznal, že odrazovat dobrovolníky nebylo to pravé ořechové, jsem se rozhodl, že jedeme za každou cenu.

Že má Petr tady kamarády a ti nás rovnou nasměrovali po cestě už na místo, jsem vůbec nevěděl, přesto jsme už u Prahy věděli, že se na nás čeká. Že je Petr velké řemeslná osobnost se ukázalo na místě, kdy nás přiřadili k partě, která zakrývala střechu domu Na Rybníčku 222, že je tam parta, ke které se máme přidat.

Tam už ale bylo hotovo, tak jsme se přesunuli na číslo 173. Když dáte adresu do mapy.cz zjistíte, že to je dům s bazénem. Jenže zapuštěný bazén v zemi prostě tornádo vysálo a plechové obložení bazénu vcuclo a zmuchlalo jako papír. Majitel domu je hluchoněmý pán, sportovec, hokejista.

Střih

Přicházíme na stavbu, seznamujeme se s děním… během hodiny Petr přebírá otěže a stavba nabírá obrátek.

Parta zedníků se od něj učí, my přidavači nestíháme řezat latě… za 5 hodin po našem příjezdu je střecha uzavřená a připravená k další práci.

Dnes mohl majitel jít s klidem spát, protože i kdyby přišel déšť, domů už mu nenaprší.

Střih 2

Během dne se kolem mihne pán, který je potlučený a obvázaný… vypráví, jak seděl v altánku a něco dělal… než se rozkoukal, obmotala ho autoplachta a s celým altánem a vším razil vzduchem 50 metrů… díky té silné plachtě žije, protože ty šrapnely tašek, trámů a všeho, co se zabodávaly do zdiva, prolétaly skrz tříplášťová okna, ho jen potloukly tak, že měl netrženou plíci… Ale žije.

Jak to vypadá tady, v pekle, se můžete kouknout ve fotogalerii. Fotky jsou pořizované během oddechu. V tom vedru na střeše to není sranda. Ale ti lidé, co tu bydlí, bohužel jsou v tom denně.

Pomalu připomínají zombí. Jen bloumají nepřítomně kolem a mají unavený zrak. Je těžké někdy udržet i emoce, protože kolem je to čistá beznaděj.

Jsou místa, kde byly vinice, velká stavení, statky a teď je vidět z jednoho konce vsi na druhý. Mezi tím vše zmizelo… vše…

Zůstala jen hlína, kde není ani ornice. Ta se totiž přesunula na všechna na ta stavení. Trámy, zdi, okna, auta… vše pokryto zkázou několika minut.

A při odjezdu večer jsme ještě viděli ty zlověstné kříže. Tam se teprve prokousá ta těžká technika a i když se domy zdají v pořádku, přijede vojenský nebo jiný bagr a prostě to, co zbylo, nemilosrdně pošle k zemi a na skládku, kterou jsme měli celý den ze střechy před sebou.

Veliký Dvacetitunový bagr už na ní vypadá jako třešnička na obrovském dortu. Slavit tu ale nikdo nebude. Lidé kolem nemají sílu.

Buďte tedy rádi, že my, v Ústí, žijeme kryti Portou Bomicou, že to, co se tady událo, se v podstatě nemá u nás jak zformovat a České Středohoří by to rozbilo. Štěpán Tóth a Petr Hofírek, Jih Moravy.

Štěpán Tóth a Petr Hofírek