Po cestě jsem rafinovaně vytahoval kontrolní otázky, všechno směřovalo k vysněnému cíli. Mramorové nebe nad Teplicemi lákalo amatérské malíře, jednoho jsme vyrušili zrovna, když to balil.  „Mraky jsou neskutečné, dopoledne byla louka plná motýlů, což je tady vzácnost. Základ mám, ale musím se sem ještě několikrát vrátil,“ vysvětloval podsaditý umělec.

U rybníka žádný rybář nebyl, pár pejskařů nám zkřížilo cestu, všichni spěchali k hospůdce Pohoda. Zase to vypadalo na déšť. Poklad jsme nenašli, ale byl tam stručný vzkaz v igelitu. „Děkujeme za nápad, vaší kovovou krabičku od čaje jsme doplnili a schovali kousek dál,“ značka M+M.

Čas na pátrání v okolí velkého pařezu nebyl, nad námi zahřmělo a to je lepší zmizet z lesa. Stihli jsme to a ještě jsme viděli paní s krásným křemenáčem. Vypadá to, že houby zase porostou! 

Miroslav Vlach