Ve svých mobilních malovaných kulisách představil dětským divákům pohádku Bezhlavý rytíř, aneb o tom, jak to bylo s dobytím hradu Valečova. Nutno dodat, že v Tisé nebyl poprvé, dobře zná celou rodinu pana Ritschela. S domácím principálem se poznali před patnácti roky v Lounech na přehlídce loutkových divadel. Je mu 61 let, původní profesí ekonom, zvládne i šest postav najednou, děti miluje, dřevěným hercům ukazuje svět. Do Tisé jezdí rád, zdejší obyvatel František Ritschel je jeho kamarád. Když utichl potlesk spokojených diváků, poskytl krátký rozhovor Ústeckému deníku.

Nabízí se otázka, jestli někdy Skaláček hostoval v Jaroměři?
(smích) To víte že ano. Několikrát! Dokonce jsem ubytoval celé divadlo u mne doma. Znám nejen principála Františka, ale i historii divadla Skaláček, znám jejich písničky, diváky, kulturní dům i skalní město.

Dětem jste rozdával pohlednice, na kterých je Boučkovo divadlo Jaroměř. To je vaše současná scéna?
Víte, zakladatelem tohoto divadla byl Rudolf Bouček, divadlo bylo založeno v roce 1921 a budova prošla několikrát rekonstrukcí, naposledy v roce 1996. Je to druhé nejstarší divadlo v Čechách. Já tam hostuji několik let a vedu tam i loutkářský kroužek. S manželkou máme na zahradě vlastní scénu, které říkáme Divadlo Bauerovi Josefov. S tím objíždím republiku, někdy zajedeme i trochu dál.

Kde všude viděly děti vaše dřevěné herce?
Budete se možná divit, ale tenhle Kašpárek byl několikrát v USA, v Kanadě, Austrálii, rozdával smích na Novém Zélandu. Nejprve přicházely dopisy od přátel žijících v zahraničí, Čechů je ve světě opravdu hodně, potom mě pozvali k nim, abych jejich dětem připomněl české pohádky. Bylo by to dlouhé vyprávění, projel jsem toho s loutkami opravdu dost. Hrál jsem ve školách, na zahradách, v tělocvičnách Sokola, všude tam, kde český jazyk nezapomněli. Někdy představení provázely slzy dojetí, někdy jsem se pěkně zapotit. Třeba při cestě do Austrálie jsem musel všechny loutky předělávat. Dřevěná tělíčka nahradil plast. Mají prostě takové přísné normy při vstupu na jejich území.

Loutky jsem viděl, je to klasická marioneta. Kdo je vyrábí?
Dřevěných herců máme doma 150, divadelních představení kolem dvaceti, někdy hraji sám, někdy s manželkou. Loutky si vyrábíme. Manželka udělá nejprve keramickou hlavičku podle zadání postavy, já přidám dřevěné tělo a ovládání. Potom přijde na řadu kostým. Naše loutky jsou vystaveny v USA i na Novém Zélandu. Většinou je to náš dar na památku.

Prý máte zajímavého koníčka. Jak to mám chápat?
No, někdo sbírá celý život známky, někdo třeba historická vozidla. Já sbírám rodinná divadélka. Mám jich momentálně 56 a jsou všechna vystavena v prostorách hradu Svojanov u Poličky. Objíždím různé burzy, někdy zapracuje náhoda. Pokud všechno klapne, tak od příštího roku budou k vidění na zámku Poláky u Nechranické přehrady. Krásné místo, vzácní lidé. Přijeďte se podívat.

Miroslav Vlach

Mohlo by vás zajímat: Do rehabilitace v Ústí půjde 60 milionů, pacienti získají větší komfort

Do rehabilitace v Ústí půjde 60 milionů, pacienti získají větší komfort. | Video: Deník/ Martin Košťál