Zrovna úplně svět to tenkrát ještě nebyl (i když v pasu stálo: platí pro všechny státy světa), ale zatím jen naše tehdy protáhlá republika. Československá. Dnes je ta její, tehdy východní část, jak známo, už zahraničím. A na Slovensko – tam jsme se vždycky setsakra těšili. Náš putovní tábor s dvacítkou účastníků obsahoval Nízké a Vysoké Tatry a taky Pieniny a jimi protékající řeku Dunajec, která jako jedna z mála slovenských řek patří k úmoří Baltského moře a teče na sever. A po ní jsme chtěli dětem umožnit svézt se na místních vorech – pltích, na nichž sváželi kdysi dřevo slovenští i polští voraři. Místo startu slovenských pltníků je v Červeném Klášteře za Spišskou starou vsí. Tam začínají i krásné hory Pieniny a v nich Pieninský národní park. Pltníci, tedy voraři na tradičních vorech - pltích byli někdy i trochu opití – poliši je taky před poslední zatáčkou plavby kontrolovali a museli nadýchat, ale většinou to zvládali. Naši partu dětí nechtěli zprvu vzít, že mají plno. Bylo to tak, čekaly tam výpravy Čedoku a dalších cestovních kanceláří, řada cizinců a tak jsme si s Járou, s kterým jsme to vedli, řekli – ty naše děti přece musí jet, od toho jsme tady!

Za každou cenu. A tak jsme večer chytli jednoho, zdánlivě důležitého, pltníka, nalili do něj v místní občerstvovně trochu borovičky a on slíbil, že tedy druhý den se pojede. Ráno to ale bylo jinak. Nejelo se. On tam totiž jen tak přitloukal hřebíky na pltě a byl v důležitosti asi tím až dvacátým až třicátým místním pltníkem. To nás naštvalo, takhle tedy ne! Večer jsme chytili jejich šéfa – jak si dodnes, nevím proč, pamatuju, jménem Jan Regec, riaditěl pltníctva - Stará Ĺubovňa (taky měl na to razítko a o to nám šlo). S ním jsme popili lehce vodku, děti ve stanech v tu chvíli samozřejmě hlídal a důsledně nejmladší člen vedení a my, „staří mazáci“ zařizovali. Když jsme se chtěli, už dohodnuti, že děti tedy zítra pojedou, v pobřežním bufetu loučit, pán Janko pravil: „Nuž pojďte, pojedem ještě ke mně!“ Asi jsme se mu líbili. Povídám: „Snad nechceš, Janko, řídit!“ „ Je to jen kousek, tam přece dojedeme“, dodal. I vsedli jsme, my, celkem střízliví, do jeho dodávky a kilometr zamířili na jeho statek. Já držel volant, Jára házel rychlosti, i tak to byla dramatická jízda. Na statku Janko vyňal ještě nějaké láhve – družba vrcholila.

Po chvíli jsme si s Járou vzpomněli, jaké že mají ti pltníci krásné klobučky. I povídáme: “Janko, nemáš navíc nějaký ten klobuček s pentlemi a ulitami, co nosí pltníci na vorech?“ Přinesl dva, koukl do kartotéky, kde měl svoje hrábě, lopaty, ale i klobučky, zjistil cenu, pravil „padesát tři padesát“, nasadili jsme si je, položili na stůl každý padesátku a něco a znovu: “Janko a co ta vyšívaná halena s ornamenty, nebyla by?“ Přinesl dvě šedé haleny s barevnými nášivkami, podíval se do kartotéky, pravil „osmdesát tři dvacet“ a už jsme seděli v halenách a klobučcích. Položili na stůl celkem tři stovky, Janko ale už moc nevládol, jak se slovensky povedá, ale než upadl tzv. do skorobezvědomí, ještě nám předal to hlavní, totiž orazítkovaný list s potvrzením, že zítra s dětmi na pltích stoprocentně pojedeme. No, vždyť jen kvůli tomu jsme tam přece šli a místo vlastního spánku si prodloužili pracovní dobu a museli do toho vložit i nějaké své soukromé finance. Jára vytáhl nakonec ještě z kapsy malou placatici rumu, každý jsme vypili třetinu, Jára, já i Janko, vzali jsme Jankovi svazek klíčů, pozamykali všechny dveře, protože Janko už opravdu nevládol. Nakonec přiznávám, a nemusel bych, i když i teď se ještě trochu stydím, že ty tři stovky ze stolu jsme si nakonec vzali zpět, řekli si - přece má těch halen a klobučků dost, ne, vždyť je šéf, vyšli ven a chtěli jej odvést domů, bylo to hned vedle. „Domů ne, volal Janko, domů ne, tam by mne žena zabila, strčte mne do auta“. A tak se i stalo. Otevřeli jsme dveře u kabiny řidiče, Janka tam s potížemi šoupli, zabouchli za ním dvířka, hodili mu tam okénkem klíče a odešli pešom kilometr do tábora. Dobrý skutek se podařil, druhý den jsme jeli na pltích a děti byly naprosto spokojené až nadšené. Vždy pro nás totiž bylo hlavním krédem moci kladně odpovědět na zásadní otázku: “A co děti? Mají si kde hrát?“ I tentokrát, jako vždy, měly.

 

Další naší cestovní lokalitou byl pak i Zborov ve Slánských vrších na východním Slovensku. Nejdříve, nevím proč, jsme si mysleli, že je to ten Zborov, kde bojovali naši legionáři v první světové válce, „naši hoši od Zborova“. Nebyl to on, ten leží jinde. Byla to cikánská osada par excelence in natura. Ještě před vstupem do této části obce povídám Járovi - tenkrát ještě nebyla tato komunita v českých zemích tak rozšířená jako dnes, budeš fotit, ať máme nějaké exotické fotky. I vešli jsme do obce, uprostřed na jakési návsi ležel na hromadě koberců zlatem ověšený vajda = cikánský baron (jsem já – jak se zpívá), všichni mu nosili pamlsky a nápoje, domy byly bez střech, umolousané děti chtěly od průchozích peňaze, místní chlapi nebyli nijak přátelsky naladěni a tak naše výprava prošla obcí velmi zrychleným tempem. „Kolik máš fotek?“ povídám Járovi. „Zatím žádnou“ – teprve za hranicí dědiny už trochu z dálky si jich dovolil několik udělat.

 

V Belanských Tatrách v dalších dnech jsme pak nasbírali množství borůvek, když později si uvědomili, že je to vlastně chráněná oblast a že nás to mohlo stát pěknou pokutu. V turistické základně v Popradu, kam jsme odtud dorazili na nocleh, jsme se ubytovali, zručný kuchař Jára začal na vysazených dveřích hníst těsto na borůvkové knedlíky a já šel shánět tvaroh. Našel a přinesl. No bylo to pak kouzelné, a jak se říká, všichni se olizovali až za ušima. A děti z Komárna, které tam byly také, chodily pořád kolem a čuchaly ty krásné české voňavé knedlíčky. A pak je dostaly k jídlu taky. Česko-slovenská vzájemnost byla utužena.

 

A pak už druhý den na rychlík Vihorlat (Košice - Děčín i obráceně), nevím, zda dnes ještě jezdí, nevím, možná místo něj nějaký jiný. Přes noc domů. My i děti s řadou zážitků a prochozených kilometrů. No a u nás v kraji v Roudnici nám už to ve vlaku nedalo. S Járou jsme si oblékli pltnické vyšívané haleny, na hlavu si nasadili krásné klobučky s pentlemi a ulitami říčních dunajeckých škeblí, před nádražím předali děti do rukou chtivých rodičů a já na Terasu a Jára do Svádova vyrazili s ruksaky na zádech potěšit své blízké…Ti teda koukali!

Ervín Dostálek