Tato pozice je placená z evropských fondů a o peníze se musí každé dva roky žádat. Základní škola Velké Březno má školní psycholožku nepřetržitě více než dvacet let. Od roku 1993 do roku 2018 v této pozici působila Eva Petrová. Od školního roku 2018-2019 je na tomto postu Alena Marie Berková.  

Prozraďte nám něco o sobě.  
Jmenuji se Alena Marie Berková a vystudovala jsem jednooborovou psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií, kde jsem rovněž absolvovala pětiletý sebezkušenostní psychoterapeutický výcvik a akreditovaný kurz Psycholog ve zdravotnictví. Během studií jsem sbírala zkušenosti z oblasti klinické psychologie, psychosomatiky, neziskového sektoru i v sociálních službách a vzdělávala se na odborných seminářích z různých oblastí psychologie, zejména psychoterapii dětí a dospívajících. Po studiích jsem sbírala zkušenosti ve Středisku výchovné péče v Ústí nad Labem. Aktuálně pracuji zde na Základní škole ve Velkém Březně jako školní psycholog, zároveň působím ve své soukromé psychologické praxi a v sociálně-terapeutických službách. Ve svém volném čase se nejraději věnuji rodině, sportu a cestování. 

V čem si myslíte, že je práce školního psychologa nezastupitelná? Měl by být školní psycholog stálou součástí pedagogického sboru?  
Pozice školní psychologa je oproti jiným pozicím ve škole zcela jedinečná a nezastupitelná. Zejména proto, že zde psycholog funguje jako jakási podpora u žáků, učitelů i rodičů při současném zachování mlčenlivosti. Vnímám tak tuto pozici jako jakýsi „bezpečný spoj“ mezi jednotlivými pozicemi ve škole, který může napomoci vzájemnému porozumění a nárůstu pocitu bezpečí a důvěry. Dle mého názoru by školní psycholog měl být skutečně nedílnou součástí týmu, neboť je jeho pozice zcela neutrální, díky čemuž je schopen zachovat si nad různými situacemi cenný nadhled.  

Co považujete za největší problém škol dneška?  
Obecně vnímám, že neustále přibývá dětí, které trpí pocity méněcennosti, mají nízké sebevědomí a neumí se tak prosadit v kolektivu. Z toho pak plyne mnoho potíží ve škole – selhávání v testových situacích, posměšky spolužáků či psychosomatické potíže, například bolení břicha, hlavy, časté nemoci a podobně. Dnešní doba s sebou nese i značné nároky na děti, ať už od rodičů, učitelů či mají vysoké nároky děti samotné. Dětí je ve třídách stále více, také se mezi sebou srovnávají, závidí si, soupeří. Narůstající soupeření žáků mezi sebou tak vyvolává problémové chování ve třídách a vyvolává tak i tlak na učitele, který musí na tyto situace vhodně reagovat. To pak odvádí pozornost od výuky jako takové, děti se v kolektivech necítí dobře a může se objevit až odmítavý postoj k docházce či vzdělání jako takovému.  

Když se dítě stane obětí šikany, co má dělat?  
Většinou si totiž myslí, že pokud by to někomu řekl, bude z něj práskač a vyjít s agresorem bude ještě horší. Jsem ráda za tuto otázku. Slovo šikana se v posledních letech skloňuje ve velkém. Děti velmi toto slovo používají, často však i neadekvátně. Vnímám tak jako zásadní s dětmi o tématu šikany mluvit, aby dokázaly rozeznat, co šikana je, co není a třeba i druhému pomoci. Bohužel statistiky mluví jasně, šikana narůstá. Zejména ta psychická, tedy posměšky, nadávky nebo vyčleňování z kolektivu. Setkávám se s tím, že si děti často toto trápení nechávají pro sebe, bojí se. Jenže svým chováním agresorům nahrávají. Nejlepší, co žák v tuto chvíli může udělat, je se svěřit, a to komukoliv. Kamarádovi, rodiči, učiteli, psychologovi či jinému dospělému. Agresor totiž často spoléhá na to, že se oběť bojí říct, co se děje. Dnes existuje mnoho efektivních programů, jak se třídou, ve které se šikana objeví, bezpečně pracovat. A to jak s obětí, tak agresorem či přihlížejícími. Násilí na druhých, ať už fyzické nebo psychické je něco, co bychom děti neměli učit přehlížet.  

Jak byste hodnotila spolupráci s velkobřezenskou školou?  
Nejprve bych ráda poděkovala za milé přijetí na škole, která je svou letitou tradicí školního psychologa opravdový unikát a já si velmi vážím toho, že zde mohu působit. Setkávám se s porozuměním, bezvadným přístupem některých učitelů a týmovou prací. Baví mne pestrost práce, tedy mohu zde pracovat s třídními kolektivy, jednotlivci v rámci psychologické podpory, pomoc využívají i rodiče či učitelé. Zároveň vnímám, jak důležitá role psychologa je, a to především pro žáky. Ti se už naučili přijít si pro podporu, radu a sdílet svá trápení. Snažím se chodit do tříd a s dětmi o práci psychologa mluvit, aby si uměli představit, s čím lidé k psychologům chodí, a zároveň aby si návštěvu psychologa nepletli s psychiatrem, či ji nepřisuzovali duševnímu onemocnění.  

Jan Darsa,
ředitel ZŠ Velké Březno