Čtenáře tak čeká mimořádné svědectví ženy tajného policisty, která díky extrémně rychlé kariéře manžela vyšla až na vrchol stalinské společenské smetánky. Po popravě muže ji čekala kobka NKVD i gulag.

Agnessa s krajní upřímností popisuje život plný zlomů, aniž čehokoli lituje. Vzpomíná na šťastné dny mládí, luxusní život, krásné šaty i okázalé nicnedělání, jemuž se oddávala v čase, kdy miliony lidí umíraly hladem. Nejednoznačná vypravěčka, jakou pro nás kniha objevila, je okouzlu­jící i odpudivá. Její vzpomínání není jen zajímavý životopis a působivý román, ukazujíce víc než jakýkoli archivní dokument každodenní život, lidské charaktery i mytologii nejkrvavějšího období moderních ruských dějin.

„Kniha je působivá, spoluautorky mají mimořádný dar vyprávět. Čtenář podlehne „románovému“ kouzlu, vnímá reálný příběh s nesmírnou gradací,“ líčí Richard Štencl, šéfredaktor nakladatelství Maraton, které knihu vydalo.

„Sebevědomá Agnessa nenechá čtenáře chladným, je oddaná muži, užívá si život naplno, přežije i nejhorší časy. Nezajímá ji svět mužů plný válek, politiky, násilí. Důležité jsou pro ni ženské, soukromé záležitosti, oblékání a hlavně láska, bez níž nemůže žít. V jejím jménu je schopná druhého podvádět. Je povrchní, falešná i přemýšlivá, upřímná, ve vyprávění pravdivá,“ tvrdí šéfredaktor.

Kniha podle něj silně umožní pochopit vražednost i zrůdnou nelidskost stalinského systému. Historické monografie i studie píší o čistkách a gulagu, statisících zastřelených, milionech obětí řízeného hladomoru. Zde  vystupuje přes třicet Mironovových spolupracovníků i nadřízených z NKVD a dalších stalinských potentátů. Agnessa je vnímá z lidského hlediska, jak je znala z návštěv i večírků se sympatiemi většími i menšími. Na malé výjimky všichni, i Mironov – mnozí s rodinami – s kulkou v těle končili v kobkách NKVD. O tom tu informují poznámky pod čarou historičky Ščerbakovové. Konfrontace postav příběhu s historickou realitou umožní nahlédnout děsivou obludnost stalinského teroru, jeho specifičnost, odlišnost od teroru nacistů. Stalinské vraždění se natolik stalo principem státu, že nerozlišovalo mezi „my“ a „nepřítel“ třídní, ideologický, domnělm či skutečný. Podléhali mu „oni“ i „my“, obět,i jejich trýznitelé a kati,“ jde do hloubky Richard Štencl.

Jakovenková zaznamenala vyprávění stárnoucí Agnessy od 60. do 80. let. Mira z prostředí ukrajinské inteligence se od 2. poloviny 50. let snažila o rehabilitaci příbuzných, které smetla vlna represí. „Soudila, že tajné stalinské archivy nebudou nikdy otevřeny, a začala zapisovat výpovědi navrátilců z gulagu, jediných svědků ochotných mluvit. Tak poznala Mironovovou, vzniklo mezi nimi nečekané přátelství. Agnessino svědectví nehodnotí, dala jí volný prostor, aby o svém životě vyprávěla bez studu i příkras,“ popsala Nina Hřídelová, odpovědná redaktorka knihy. „Hluboký, nepředstíraný zájem Jakovenkové o osud vězňů, s nimiž se setkávala, vytváří v jejich knihách specifický otisk přítomnosti autorky. Její „literární zápisky“ připomínají rozhovory Světlany Alexijevičové či Liao I-wua, pohybují se mezi prózou i dokumentem. Bravurní překlad Kateřiny Šimové, překladatelky i odbornice na ruskou lágrovou literaturu, zachovává veškeré nuance ojedinělého stylu knihy,“ líčí redaktorka.

Příběh Agnessy doprovodila komentářem historička Irina Ščerbakovová, ředitelka organizace Memorial, mapující příběhy obětí sovětské totality. „Představitele Memorialu v Rusku stíhají soudní represe. Irina Ščerbakovová Agnessu uvádí do kontextu lágrových svědectví, vyzdvihuje její autentičnost, je nevídaně upřímná. Jiní svědci, kteří zažili stalinské lágry, jsou asi inteligentnější, schopni hlubší reflexe, ale ne vždy ochotni říci, jakou cenu museli za přežití platit, neboť často byla vysoká. Agnessa se nesnaží nic tajit, je zahleděna hlavně do sebe. Považuje se ve všem za výjimečnou, a díky tomu je zcela otevřená,“ dodala ještě Nina Hřídelová.

Radek Strnad