S úsměvem na rtech jsme v prvních dnech usedali ke svým počítačům a připravovali studijní podklady, kvízy, cvičení, prezentace a další ohromně zajímavé materiály, u kterých jsme si mysleli, že vzbudí zájem, zažehnou pomyslnou jiskru nebo prohloubí lásku k námi vyučovanému předmětu během domácí výuky. S velkým očekáváním jsme čekali, až nám žáci pošlou správně vypracovaná zadání, my ho zkontrolujeme a napíšeme si k sobě jedničku a žákovi pošleme zprávu, kde mu poděkujeme za skvěle odvedenou práci.

Už během druhého týdne domácí výuky ale na mnohé z nás silně udeřila realita. Sen o perfektně vypracovaných a včas odevzdaných úkolech se rozplynul. V mých skupinách anglického jazyka odevzdávalo práci, v tom lepším případě, přibližně 50% žáků. Někteří z nich měli práci výborně vypracovanou a s radostí jsem jim napsala pochvalný e-mail. U ostatních mě čekalo práci v počítači opravit nebo vyznačit, kde jsou nepřesnosti, pokud se chyby opakovaly, tak jim napsat i malou gramatickou tabulku, podle které si práci mohli opravit sami a dokument jim poslat zpět. Zastávám ten názor, že každý žák si zaslouží zpětnou vazbu své práce. Úsměv ze rtů tedy mizel, ale za to přibývalo množství práce a od počítače jsem se prakticky nehnula. Vše bylo najednou velmi zdlouhavé. To, co bych ve třídě žákovi řekla za pět vteřin (např. „Děláme jiné cvičení.”), jsem musela vypisovat e-mailem.

Když jsem připravovala žákům zápis nové látky, bylo mi líto, že si to „pouze” přečtou a neuslyší to ode mě. Myslím, že každý učitel rád učí a tráví čas se svými žáky, jinak by tu práci nedělal. A my teď byli o podstatnou část naší práce ochuzeni. I já jsem to na sobě začala pociťovat a rozhodla jsem se některým svým skupinám připravit videa s výkladem látky. Ano, samozřejmě, že jsem mohla velmi podobné video najít na Youtube, ale to bych přišla o tu radost z učení! Nakonec jsem skončila tak, že jsem 8 minutové video asi 4 hodiny stříhala a přidávala různé efekty. Efektivita práce tedy nebyla příliš velká. Na druhou stranu jsem se sama něco nového naučila a dodalo mi to energii do další práce. Tato energie ale zanedlouho vyprchala. A to tehdy, když jsem od žáků, kromě jediného, nedostala žádnou zpětnou vazbu, zda jim video pomohlo k pochopení látky, i když jsem žáky o zpětnou vazbu výslovně žádala.

Pochopila jsem, že celý proces dálkové výuky tedy prožiji ve vlnách. Co mě uklidňovalo, byli moji kolegové, kteří si sami prožívali své horské dráhy zklamání a radosti. Některé kolegyně hořekovaly nad tím, že je ti žáci snad ani nepotřebují!

V našem pedagogickém sboru jsou ale tvorové optimističtí a nenechají se jedním nebo dvěma malými neúspěchy zastrašit. Zkoušíme si získat žákovu pozornost nanovo. Tentokrát online video výukou. Někteří z nás už opět pomalu sklouzávají, i když se zuby nehty drží, dolů po pomyslné vlnovce, tím, že zjišťují, jaká úskalí online video výuka přináší. Že se tam opravdu nepřihlásí celá třída. Že se tam mnohdy nepřihlásí nikdo nebo jeden žák. Že si online výukou práci opravdu neulehčí, ale často zdvojnásobí, protože stejně musí napsat těm, kteří nepřišli. Na druhou stranu ale zase můžeme vidět své žáky, popovídat si s nimi, zavtipkovat si a něco je naučit. I pro učitele to může mít osvěžující vliv. Po dvou měsících se slušně oblékne, nalíčí a častěji si myje vlasy.

A takto nějak se snažím proplout distanční výukou na naší škole. Překážky, ať už se jedná o nařízení vlády, která mnohdy mění ze dne na den, o interní školní doporučení nebo o negativně laděné e-maily od rodičů, se snažím zdolávat hbitě a nedělat si z nich velkou hlavu. To vše totiž stokrát vyváží ty chvíle, kdy vidím, že moje snaha má smysl. Když si přečtu zprávu od žáka, ve kterém mi popisuje, jak se mu video líbilo, jak úkol tvořil, co se mu povedlo a co ne, doplní to vtipnými poznámkami, moje vlna nálady zase stoupá. A myslím, že na podobné vlnovce se pohybují i rodiče, kteří mají můj obdiv za to, že dětem pomáhají pochopit a často i zprovoznit naše „pro blaho výuky” vybrané aplikace, a to sami ještě k tomu všemu pracují.

Během posledních dvou měsíců jsme se hodně naučili a věřím, že si nově nabyté dovednosti udržíme a budeme je dál využívat. Doufám ale, že se zase brzy vrátíme do škol a budeme se moci učit přímo ve třídách s dětmi. Už se na to moc těším.

Klára Buňková, učitelka anglického jazyka - Fakultní základní škola Ústí nad Labem České mládeže