V získání trpělivosti nám pomáhá i pochopení dětských emocí, zdůrazňuje lektorka

Jak to překonat?
Základem je uvědomění si, že něco nějak mám. Zpravidla si to uvědomíme, když nám v životě nějaká taková smyčka začne dělat problémy, a to už poněkolikáté. Uvědomění si, tedy vědomé projití si toho, že něco nějak cítím, protože… je základem práce na sobě. Někdy si myslíme, byť mylně, že je třeba si vším projít sám a takové „maličkosti“ z dětství si přece sám napravit. Ne vždy je to tak snadné. Určitě je dobrá volba nechat se procesem provést kvalitním terapeutem, koučem nebo jiným odborníkem, ve kterého máme důvěru. Zbytek už sami udělat můžeme.

Astrid Matějková: Řešení podvýživy je běh na dlouhou trať, chce to trpělivost

V USA prý nejvíce používají fyzické tresty Afroameričané, celosvětově se pak hovoří o tom, že k nim inklinují lidé z chudších a méně vzdělaných vrstev. Často jsou vlastní i rodičům, kteří jsou sami v životě nespokojení a frustrace si vybíjejí právě na dětech. Platí, že tímto způsobem pravděpodobně vychovávají děti, které na tom jednou budou podobně?
Ano. To, jak jsme vychovávaní, v čem vyrůstáme, má jednoznačný vliv i na náš budoucí výchovný styl, pokud na sobě vědomě nepracujeme. Jsou to takové vzorce, které se nám zapisují do mozku v době, kdy je prostě tak přijímáme, nijak nad nimi nepřemýšlíme, bereme je tak, jak jsou, a jsou tudíž zakomponovány do našeho nejhlubšího „já“. Do části mozku, která se aktivuje ve chvíli emočně náročných situací, kdy je rozum jaksi vypnutý a reagujeme na základě nějakých instinktů nebo právě naučených vzorců, jež nám kdysi třeba už dobře posloužily. Vidíme na různých rodinách, například alkoholiků, že mnohdy děti jdou stejnou cestou, protože se prostě nenaučily, jak jinak řešit problémy. A přestože jako děti alkohol nesnášely a odpuzovalo je i chování maminky, která pila, a říkaly, že nikdy pít nebudou, může to být první, po čem sáhnou… Ale někdy se stane, že když se dítěte hodně dotýká třeba bití od rodičů, půjde naprosto opačným extrémem jemného a laskavého zacházení. Žádný extrém ale nebývá nejlepším řešením.

Že rodiči ujede ruka, když má vztek na dítě, se stane i v „lepších“ rodinách. Jak zvládat vztek na dítě jinak?
Ono většinou v těchto situacích nejde tak o vztek na dítě jako spíš o to, jak se cítí rodič sám, jaký měl den, jak umí zvládat které situace. Většinou rodič vybouchne, když je unavený, když už neví, co by mohlo pomoct, když ho předtím už naštvalo něco jiného… Je potřeba pracovat s tím vším. Stěžejní je pochopení svých vlastních vzorců toho, jak fungujeme. A pokud se nám některý nelíbí, pak vědomá práce s tím. Pochopení, proč něco děláme a jestli je to funkční.
Mám zkušenost, že pokud je něco nefunkční a já si to uvědomím, slábne moje potřeba to opakovat. Když pochopíme, jak fyzický trest funguje – to znamená, že má sice rychlý dopad, ale dítě pak poslouchá jen díky strachu z rodiče, a že trest vlastně ničemu moc nepomůže, můžeme ztratit chuť to příště dělat. Když si uvědomíme, jakou bariéru to pak staví do vztahu mezi nás a dítě – takhle to přeci žádný milující rodič nechce. V získání trpělivosti nám pomáhá i pochopení dětských emocí. Pochopíme-li, proč dítě cítí některé věci tímto způsobem – že mu třeba mozek ani nedovoluje v daném věku něco dělat jinak, vyvolá to v nás spíše porozumění než vztek, a zase jsme o krůček blíže našemu vědomému chování, které má k bití daleko…

Pět tipů pro lepší život. Vyzkoušíte je?

Uvědomit si, že mohu ovládnout někoho slabšího a donutit ho, aby udělal, co chci já, nevyžaduje žádnou velkou mentální vyspělost. Je tohle hlavní důvod, proč rodiče bijí děti? Že je to jednoduchá, rychlá metoda, jak okamžitě vyřešit situaci bez toho, aby přemýšleli, co bude dál?
Ano, určitě jeden z hlavních důvodů je to, že se bití jeví jako efektivní rychlá metoda, jak změnit nebo zamezit určitému chování dítěte. Nejedná se ale o přirozený následek nějakého činu, proto nemá dlouhodobější pozitivní dopady na chování dítěte. Někdy se rodiče uchylují k plácnutí ve chvíli, kdy mají pocit, že všechno ostatní už zkusili. A toto opravdu v první chvíli zafunguje. Musím si ale jako rodič položit otázku – chci vést dítě k tomu, aby nedělalo určité věci, protože chápe, že je nemá dělat, nebo že je nebude dělat ze strachu z výprasku? Ano, cesta pochopení trvá déle, ale je to jediná možná cesta, jak vychovat zodpovědného člověka, schopného ovládat své činy. Výprask může fungovat do jistého věku, ale možná také z domu víte, že je určitý věk, kdy dítě trochu přeroste rodiče a pak už nic neuděláte, protože s vámi mluvit nebude. Přes tu velkou zeď, kterou každý fyzický trest staví, už to nepůjde.

V podobně negativních souvislostech se hovoří i o trestání psychickém ve smyslu vyhrožování a ponižování. Jaký mohou mít vliv na vývoj osobnosti věty typu „nejsi nic“, „živím tě, tak budeš dělat to, co ti řeknu“, „tvůj názor mě nezajímá“ atd.?
Trestání psychické mívá často mnohem horší dopady než fyzické. Vše fyzické relativně rychle odezní a zůstane jen vzpomínka, tělo přestane bolet. Mnoho dětí ví, že po něčem nastane výprask, ale i tak se rozhodnou to udělat, protože ví, že trest rychle přetrpí. Psychické týrání ve smyslu „nemám tě rád“, „běž pryč a vrať se, až se uklidníš“, „takovou holku tady nechci“ je pro naši sebehodnotu, pro smýšlení o sobě samém, pro lásku k sobě samému větší ranou. Když nám někdo, koho bezmezně milujeme, na celém světě nejvíc, pro koho děláme vědomě či nevědomě všechno tak, abychom se mu zalíbili, dokáže říct, že nejsme hodni jeho lásky, a ještě za sebou zavře dveře, s tím se těžko vyrovnáváme. Přemýšlíme pak o tom, jestli opravdu jsme hodni lásky. Čím jsme mladší, tím méně o tom přemýšlíme, ale bereme to jako prostý fakt. Uděláme si vzorec – nejsem dost dobrý, nejsem hoden lásky, dělám to mámě jen těžší… a s tím poté až do dospělosti a někdy i do smrti žijeme.