Jaké máte vzpomínky na fotbalové začátky?
S fotbalem jsem začínal asi v pěti letech tady v Ústí nad Labem na Armě. Mým prvním trenérem byl Jiří Strnad. Na toto období vzpomínám rád a myslím, že je jedno z nejlepších v mé dosavadní kariéře.

V mládežnických kategoriích jste přešel do Drážďan, co vás k tomu vedlo?
Před pěti nebo šesti lety začalo Ústí spolupracovat s Drážďany a jezdili jsme tam s Adamem Čičovským na tréninky. Drážďany si nás dva vybrali jako nejšikovnější hráče naší kategorie, a pak jsem tam v U15 přestoupil.

Bylo pro vás těžké hrát za Drážďany?
Ze začátku byl nejtěžší jazyk, ale lidé, které jsem měl okolo sebe, mi hodně pomáhali. Ve škole jsem se německy sice učil, ale nebylo to příliš dobré. Když jsem přijel na první trénink, tak jediné, co jsem uměl německy, byl pozdrav Hallo.

Takže jste se snažil dorozumívat anglicky?
Ze začátku ano. Němečtí kluci ne, že by angličtinu neuměli, ale chtěli, abychom se s nimi bavili německy. I trenéři chtěli, abychom mluvili německy, takže jsme se tento jazyk museli naučit poměrně rychle. Poslední dva roky jsem už mluvil plynule německy.

Jak se vám v Drážďanech dařilo herně?
Začínal jsem tam v týmu do 15 let. Půl roku jsem tam hrál, a pak přišlo zranění kolene, na rok jsem vypadl ze hry. Musel jsem na dvě operace, což mě v kariéře zbrzdilo. V U16 jsem se do zápasového tempa znovu vrátil, o rok později jsem pravidelně nastupoval za U17 v Bundeslize. V U19 jsem první rok také hrál, ale pak jsem se znovu zranil a vypadl jsem asi na měsíc. Znovu jsem po zranění vrátil ke hře, ale pak přišel koronavir a přestali jsme hrát i trénovat.

Co vás přimělo vrátit se zpět to Ústí?
Vrátil jsem se kvůli tomu, že mám příležitost hrát dospělý fotbal. Mám šanci se dostat do mužského fotbalu a ještě tady v Ústí nad Labem, kde jsem začínal.

Mnoho fanoušků vás pravděpodobně kvůli německému angažmá nezná, jaký jste fotbalista?
Řekl bych, že běhavý, naběhám na hřišti hodně kilometrů a snažím se neustále se zlepšovat.

Běhání vás baví, že?
To je pravda, baví. Když jsem byl malý, tak jsem se věnoval i atletice. Tam jsem právě ohledně běhu vynikal. S atletikou jsem začínal ve třech nebo čtyřech letech. Když jsem přestupoval do Drážďan, tak přišel zlomový moment, kdy jsem se rozhodoval, zda se věnovat oběma sportům a nebo jen jednomu. Nakonec jsem si vybral fotbal, protože mě bavil víc.

Atletika je individuální sport, fotbal týmový. Hrálo i toto roli v rozhodování?
To úplně nevím. Ale je pravda, že při fotbale je člověk s kolektivem. Nechci říct, že člověk nemusí tolik makat, ale má podporu týmu, takže to celé není jen na něm.

Co očekáváte od ústeckého angažmá?
Doufám, že během jarní části a podzimu dostanu příležitosti, abych si zahrál ligu. Doufám, že naskočím do několika zápasů a získám zkušenosti s dospělým fotbalem.

Za Ústí jste nastoupil do zápasu proti Slavii B, jak utkání hodnotíte?
Odehrál jsem zhruba třicet minut a z mé strany to nebylo stoprocentní. Bylo tam hodně chyb. Proti dorosteneckému fotbalu, který jsem hrál v Drážďanech, je to daleko rychlejší a tvrdší fotbal. Na tyto rozdíly si budu muset ještě zvykat. Jako tým jsme nepodali nejlepší výkon, ale trénovali jsme jen čtyři dny, máme co zlepšovat.

Jak se těšíte na první ligový zápas v dresu Ústí?
Těším se moc a pokud by na stadionu mohli být fanoušci, bylo by to úplně nejlepší.

Jaké jsou vaše fotbalové cíle?
Chtěl bych hrát tady v Česku nejvyšší soutěž.

Zahraničí by vás nelákalo?
Určitě ano, vůbec by mi nevadilo, kdybych se za nějakou dobu vrátil zpět do Drážďan.

Byla nějaká šance, že byste se do seniorského týmu Drážďan probojoval už nyní?
V poslední době šance nebyla, je tam obrovská konkurence a vybírají vždy jen několik hráčů z ročníku. Ti dostanou možnost hrát mezi dospělými. Makal jsem a udělal jsem maximum. Jsem rád, že teď můžu dostat šanci v rodném Ústí.