K fotbalu jsem se dostal náhodou, někdy na přelomu let 2010 – 2011, kdy mi nebylo ani osmnáct. Hrával jsem mnoho let hokej za Slovan Ústí nad Labem. Sem tam jsem nějaký gól dal, pamatuji si na trefy proti Kladnu, Liberci či Karlovým Varům. Žádná sláva to ale nebyla.

V dorostu se začalo vše selektovat na ty, kteří mají budoucnost a na ty, kteří mají své kroky směřovat mimo led. Já patřil do kategorie odpadlíků. Tehdy se ještě ozval Děčín, zda bych nechtěl hrát tam. Souhlasil jsem a odehrál ještě jednu sezonu. Po ní se ozvaly s totožnou nabídkou Teplice a po krátkém rozhodování jsem to u hokeje zabalil. Brusle jsem nechal v šatně a důstojně odešel.

Největším trestem pro mě tenkrát bylo to, že jsem byl na konci základky přeřazen ze sportovní třídy mezi nesportovce. Dvacítku super kluků, kteří drželi pohromadě, jsem musel vyměnit za v podstatě ženskou třídu. Některé holky měly něco do sebe, dodnes si s některou z nich sem tam napíšu, ale bylo to peklo, ze kterého pramenily obrovské průsery. Třeba i trojka z chování.

Máma tenkrát chtěla, abych po hokeji zkusil jiný sport. Já souhlasil, jen doma se mi sedět nechtělo. Vždy jsem byl podsaditý, ve hře bylo ragby. Bowling, šipky nebo lukostřelba, to fakt ne, díky. Měl jsem už tehdy domluvený odvoz na ragbyový trénink, ale já se na místo nedostavil. Ani nevím proč, minimálně za zkoušku to asi stálo.

Trochu ze zoufalství se o nějaký čas později naskytla šance jít na fotbalový trénink do Prackovic, kde dříve kopali otec, děda i praděda. Ten klub jsem hlavně díky otci znal do posledního detailu. Na nerovném hřišti jsem trávil v podstatě každý víkend. Tehdy se A-týmu povedlo vykopat kraj, což byl v historii klubu famózní a pochopitelně i největší úspěch.

Z kraje se následně sestoupilo a nejlepší hráči odešli pryč. S klubem to šlo doslova od desíti k pěti. Já přišel, když se kopala v Prackovicích už jen III. třída. Prubl jsem pár přáteláků, i díky své silné postavě mě dali do obrany, což mi až na nějaké výjimky zůstalo dodnes. A tím se vlastně dostávám k penaltám.

Hra na mně za těch osm let nikdy nestála, na place bylo vždy mnoho lepších hráčů. Jsem ale srdcař a buldok, který špatnou techniku a neumění nahrazuje poctivým přístupem a bojovností. Nikdo nemá za těch osm let větší účast na trénincích a zápasech než já!

Gólů ze hry jsem dal fakt málo, celkem byly čtyři. Za osm let. To není zrovna super číslo, bez vstřelené branky teď načnu třetí sezonu. Penalty? Bída ještě větší! Kopal jsem tři a ani jednu nedal. Možná jsem jediný na světě s takhle brilantní úspěšností.

První jsem kopal na domácím hřišti. Už ani nevím proti komu, přihlásil jsem se na ni sám. V zápase mi to tenkrát docela šlo, věřil jsem si. Výsledek? S úmyslem narvat to doprostřed pod břevno jsem uspěl asi tak jako Milan Baroš na konci reprezentační kariéry. Míč šel nad branku a my samozřejmě prohráli, protože jsem byl jediný z obou mužstev, kdo desítku neproměnil. Po remízovém výsledku už se u nás totiž kopaly penalty o bod navíc.

Za nějakou dobu přišla další možnost pětky, soupeře si znovu nepamatuji, ale bylo to opět doma. Na nekompromisní pumelici jsem si nechal zajít chuť, cíl byl trefit míč technicky na pravou tyč. Výsledek? O kus vedle a další ostuda. A samozřejmě ztráta dalších bodů. U srdce mě hřál alespoň fakt, že jsem neproměnil jen já. Tehdy se penalta nevydařila dalším mým dvěma spoluhráčům.

Asi před dvěma lety přišel na řadu pokus číslo tři, zatím poslední. Nejjednodušší je skrýt se někde za sloupem a pozorovat, jak kluci bojují o bonusový bod. Neexistuje! „Kouči, půjdu já,“ řekl jsem.

Ve fotbale už jsem měl něco za sebou, sem tam mi při tréninku nějaká rána zapadla do šibenice. A kdo nic nezkusí, nic nezíská. Výsledek? První plus bylo, že jsem trefil kasu, což byl vzhledem k předchozím penaltám úspěch, který měla vyšperkovat mexická vlna patnácti diváků. Jenže byla to taková šmudla, že ji brankář s přehledem chytil. Neslavně tak skončila i třetí desítka, kterou navíc zraněný spoluhráč natáčel z tribuny. Dodnes ho za to nenávidím - podívat se na ni můžete pod článkem.

Když to tedy celé shrnu – fotbal je velkou součástí mého života. Ať už v dobrém či ve zlém. Dávám mu všechno, baví mě. Nedělám si iluze, že budu kopat divizi. Mám metrák, jednou za týden jdu na zápas, abych metráky neměl dva. A penalty? Půjdu i na čtvrtou, třeba hned v dalším zápase, když bude možnost. Nevzdám to! A když ji nedám? Vždyť kopu prales, nedávají je i superhvězdy.

Před několika dny jsem dělal rozhovor s jedním šéftrenérem mládeže, který se ztotožnil s mottem - Není důležité být nejlepší, ale vždy se o to pokusit. To se mi líbí! Nejjednodušší totiž je opravdu na tu penaltu nejít. A to odmítám. Já ten gól z puntíku dám! Času na to mám ještě dost.