Prý jste už nevěřil, že zvládnete vstoupit do Klubu legend…
Minulý rok jsem moc nehrál a chybělo mi hodně zápasů, tak už jsem si myslel, že to nedopadne. Ale pak mě nabudil konec podzimu a věřil jsem, že už to nějak dotáhnu. Nikdy jsem nečekal, že bych se až takhle daleko mohl dostat. Klub legend pro mě hodně znamená!

Jste vlastně prvním cizincem, který v Klubu legend je. To je pocta, že?
Už dřív jsem se stal rekordmanem v počtu startů jako cizinec, to jsem byl tehdy hodně rád. Teď se povedlo dotáhnout i Klub legend, ale mrzí mě, že to je v situaci v jaké jsme. Snad po sezóně budeme mít lepší náladu a bude nálada, abych udělal nějakou oslavu! Až budou na stadionu moct být fanoušci, tak bych chtěl uspořádat nějaký přátelák. Pořádně bych se s nimi rozloučil. Zkusil bych pozvat i své kamarády z Bosny, třeba i Edina Džeka. A kluky, se kterými jsem tu začínal. Sním o hezké rozlučce s ligou.

Takže od nové sezony budete jen v béčku?
Ano. Budu hrající trenér béčka. Čekám teď na přijímačky na studium trenérské A licence, ale zatím se odkládají kvůli koronaviru.

A přidáte ještě nějaké starty v lize do konce sezony?
Ještě nás čeká osm zápasů, pořád máme nějaké zraněné, takže myslím, že na lavičce ještě budu. Chci nějak týmu pomoct. Ať už tím, že to trošku vyburcuju z lavičky, nebo i tím, že naskočím na hřiště.


Pak z vás tedy bude trenér, to by mohla být jakási druhá etapa v Teplicích, že?
Jsem hrozně rád, že mi klub po kariéře nabídl práci, že se tu budu moct trenérsky rozvíjet. Uvidíme, kam až se propracuju.

Jaký budete trenér?
Za 14 let v Teplicích mám v hlavě hodně tréninků. Od doby, kdy jsem si dal do hlavy, že budu trénovat, se snažím nakreslit každý trénink, který mi přišel dobrý. Mám doma sešit, kam si vše zakládám.

Na co budete klást důraz?
Na pevnou obranu, která budu hrát dlouho spolu. Nechci hrát úplně z bloku, ale se zabezpečenou obranou. Člověk prostě musí vycházet z obrany.

O návratu do Bosny jste nepřemýšlel?

Já tu určitě zůstávám, pokud mě někdo nevyhodí (smích). Jsme tu jak doma, děti jsou ve škole a ve školce, takže nikam odcházet neplánujeme. Našli jsme tu všechno, co potřebujeme. Mám tu už za tu dobu hodně kamarádů, ani to nejsou lidi z fotbalu, prostě jsem tu našel hodně lidí i mimo sport. V Teplicích je to pro mě opravdu jak domov.

Kdy přišel zlom, že už nejste cizinec, ale že jste vlastně domácí hráč?
Myslím si, že to bylo za trenéra Ščasnýho. To jsem se stal kapitánem při poháru v Domažlicích. Když takhle přišel trenér a dal mi pásku, tak jsem cítil, že mi v klubu fakt věří a že to umím i v kabině usměrnit.

Měl jste nějaké nabídky odjinud?
Byly nějaké nabídky z Ukrajiny, nebo Ruska, ale pro klub to nebyla úplně ideální nabídka. Takže nic neklaplo a vůbec nelituju. Někde se prý psalo, že bych mohl jít do Sparty, ale já to vůbec neřešil. Jednou mě chtěl Liberec, to když hrál Evropskou ligu. Taky nic z toho, vůbec toho nelituju.

Na který moment z kariéry v Teplicích nejraději vzpomínáte?
Nejhezčí moment je paradoxně ze hry o záchranu v sezóně 2012/2013, kdy jsem přihrával před prázdnou bránu Mahmutovi. Otočili jsme tehdy skóre s Baníkem Ostrava na 3:2. Ta výhra nám hrozně pomohla k záchraně. Nemůžu zapomenout taky na vítězství v poháru v roce 2009.

Kdo vám na hřišti nejvíc vyhovoval?
Nejvíc zápasů jsem odehrál s Tomášem Vondráškem, ale nejvíc jsme toho vyloženě vedle sebe nebo za sebou odehráli se Štěpánem Vachouškem, od kterého jsme se toho i hrozně moc naučil.

Máte dva syny. Budou z nich fotbalisti?
Já jsem nikdy netlačil, aby museli hrát fotbal, ale tak nějak se chytli a oba hrají v klubu. Starší je v U10 a mladší v U6, tak uvidíme.