Traduje se o něm, že na hřišti si nezadá s pekelným Mefistofelem. Mimo zelenou šachovnici působí jako dokonalý klon Stvořitele. Řeč je o dvaatřicetiletém otci, dvou kluků Vojty a Víti, Petru Čítkovi.

Petře, můžete zevrubněji zanalyzovat uplynulou střekovskou sezonou?

Během léta skončil trenér Lacina a nedošlo k jeho náhradě. Tým jsem začal vést já a první zápasy přeboru vypadaly velice dobře. Po prvních pěti kolech jsme byli na špici. Bohužel postupně došlo ke zranění klíčových hráčů (Frýdl, Peška, Pohl a Jerych) a po vymyšlené inzultaci musel nuceně odpočívat i Pešta.

Naše lavička nebyla natolik silná, aby je dokázal někdo nahradit. Pomoci tomu měl narychlo angažovaný hrající trenér Leden a útočník Kadeřábek. Ale i tak jsme z posledních pěti zápasů získali pouze jeden bod.

V zimní přestávce se podařilo získat na post trenéra zkušeného Pavla Šumpíka, se kterým jsem si zahrál v sezoně 1994 – 95 v Neštěmicích a potom mě zde i dvě sezony trénoval.

V zimní přípravě jsme se ale i nadále potýkali s nedostatkem hráčů. Přátelské zápasy jsme hráli převážně s hráči, kteří působí v Německu a vypadalo to, že na jaro dáme sestavu stěží dohromady. To se také projevilo v prvních zápasech, kde museli nastoupit fotbalisté, kteří neměli zkušenost ani výkonnost na krajský přebor.

Proto jsem rád, že se podařilo získat zkušeného Míru Šerpána, který do mužstva přinesl kvalitu. Já osobně Míru znal z dorostu Army a mého krátkého působení v Chlumci. Věděl jsem, že si vedle něho zahraju a dokážeme si po fotbalové stránce vyhovět, což se hned vyplnilo v prvním společném zápase proti Litoměřicím. Velký obrat pak přišel s vysokou výhrou v Blšanech 6:0, po které družstvo získalo sebevědomí, a to se také odrazilo v nadcházejících zápasech.

Vaše fotbalová kariéra je bohatá. Mužete z ní vybrat všechny důležité milníky, postavy, které byly nebo ještě stále jsou určující pro váš fotbalový život?

Má sportovní činnost nezačala fotbalem. V 6 letech jsem chtěl hrát tenis, tak mne rodiče přihlásili do Severotuku. Ale když jsme po roce a půl stále jen „bouchali o zeď, “ přestalo mě to bavit. Táta se mě tenkrát zeptal, jestli nechci hrát fotbal. Přikývl jsem a byl jsem odveden na Stadion mládeže, kde trénovali žáci Army. Pod vedením trenérů Podrabského, Studihrada a Veselého jsem začal aktivně hrát fotbal.

V žácích jsem největšího úspěchu dosáhl v roce 1985, kdy jsme vyhráli Mezinárodní turnaj v Šumperku. Ve finále jsme tam porazili na penalty Baník Ostrava. Naší jedinou prohrou ve skupině byla porážka 1:0 od Sparty, když nám dával gól Patrik Berger.

V dorosteneckých letech jsem hrál druhou ligu mladšího dorostu pod vedením trenéra Urbančíka.

Ve třinácti letech jsem měl již zmiňovanou možnost spolu s Tomášem Štěpánem a Filipem Melichovským nahlédnout do reprezentace ČR 13. Vzhledem k tomu, že naše A mužstvo mužů v té době nehrálo vyšší soutěž, moc velké šance jsme neměli.

Později, když už jsem hrál za starší dorost, jsme postoupili do I. ligy. Tuto soutěž jsem měl možnost si zahrát 2 roky pod vedením trenérů Bára, Opočenského a Rosola. V roce 1993 jsem v dorostu skončil a nastoupil na základní vojenskou službu do Českých Budějovic, kde jsem hrál za Škodu VTJ krajský přebor.

Po návratu do Ústí muži zrovna postoupili do II.ligy a B tým mužů byl zrušen.

Já věděl, že nemám moc šancí se prosadit, protože Arma šla cestou nákupu drahých hráčů a odchovanci šance nedostávali.

Poté mě oslovil pan Hon (sekretář divizních Neštěmic), že po pádu z ČFL budují nový tým a shání nové, mladé hráče, kteří se dokáží prosadit. V Neštěmicích jsem zažil spoustu krásných let. Půl roku jsem ale měl možnost se vrátit zpět do Army, kde jsme pod vedením trenéra Mixy hráli II. ligu. Tu dobu tam působili hráči, kteří pak odešli hrát I. ligu (Řízek, Láska, Tichota a další). Druhou ligu jsme tenkrát zachránili, ale nebylo to nadlouho a fotbal v Ústí potom stejně skončil.

Po návratu do Neštěmic jsme se pohybovali v horních patrech tabulky, několikrát i s možností postupu. I přesto, že tam byli starší i mladší kluci, byli jsme výborná parta. Pod trenéry Borovičkou, Jandou a Šumpíkem tam působili hráči jako Matzke, Holakovský, Kolář, T. Novák, Trlica, Jouza, Vrážel, Chodura, Štěpán, Týce a Pavel Přibyl, který mi šel později i za svědka na svatbě.

Postupem času se tato parta začala vytrácet a v roce 2001 jsem dospěl k názoru, že potřebuji novou motivaci. Tu dobu hrála Arma též divizi a pan Mrvečka mě oslovil a následně dohodl přestup zpět tam, kde jsem s fotbalem začínal. Prvním rokem jsme hráli o záchranu a zachránili jsme se až v posledním zápase. V létě 2002 přišel do Ústí pan Musílek, v mých očích člověk, který žil fotbalem a byl ochoten vybudovat kvalitní tým, který měl dosahovat nejlepších výsledků.

Díky němu se nám hned prvním rokem podařilo pod vedením trenéra Ryse postoupit do ČFL a vzápětí na to do II. ligy. V tu dobu jsem zažíval nejkrásnější fotbalové roky a mám krásné vzpomínky, jak na dění na hřišti, tak i mimo něj. Rád vzpomínám na kluky jako jsou Fousek, Stožický, T. Novák, Veleba, Divecký, Sedlák, Martykán, Ohněník a masér Milan Tajnert.

Když opustíme planetu jménem fotbal. Máte čas a prostor na jiné volnočasové aktivity?

Kromě fotbalu a futsalu si také rád zahraji tenis. V létě jezdím na kole a v zimě lyžuji. Když se nám narodil druhý syn, chtěl jsem ukončit aktivní kariéru. Máme rodinnou firmu, která zabírá spoustu volného času, k tomu dvě malé děti. Fotbal už u mě není na prvním místě.

Po necelém půl roce mne ale oslovil pan Zíka ze Střekova. Stýskalo se mi po balónu, tak jsem na nabídku kývl. A souhlasila s tím i manželky, které taky často a ráda sportuje.