„Rok a půl jsem nehrál fotbal, už to nejde. Je neuvěřitelné, že všechno končí, navíc po takové době. Bojuji s tím," uznal čahoun s přezdívkou Jedle.

Jaký byl váš poslední rok?
Rok jsem nic nedělal. Šetřil jsem pravé koleno, které bylo po operaci. Měl jsem zakázané haly a různé fotbálky. V únoru mám poslední rezonanci, kde mi řeknou, jestli se to zlepšilo nebo ne. Když ne, tak už asi fotbal přestanu hrát úplně, možná budu hrát už jen nějaké exhibice. Chci trochu fungovat, už kvůli dětem. Kariéra asi skončila.

Neměl jste žádné nabídky na pokračování?
Mohl jsem jít do Ameriky, trénoval jsem tam asi čtrnáct dní. Byla by to třešnička na závěr, chtěl jsem si zkusit i život v Americe. Zrovna tam bylo hodně cizinců, takže jsem musel čekat, ale mezitím mě začalo bolet koleno a musel jsem na operaci.

V jakém týmu jste trénoval?
San Antonio, hrají druhou nejvyšší soutěž. A poznal jsem tam, jak je svět malý. Seznámil jsem se tam totiž s Gruzíncem Tsiskaridze, který teď hraje v Teplicích. Pak mi volal a říká, že je v Ústí. A já na to, co tady děláš? On, že je na zkoušce. Bylo to až neuvěřitelné. Škoda, že mi to tam nakonec nevyšlo.

Jak na vás vůbec působil fotbal v Americe?
Zápas jsem neodehrál žádný, jen jsem tam trénoval. Přijel jsem a venku bylo skoro 36 stupňů, tréninky byly intenzivní, první tři jsem foukal. Musím říct, že i v té druhé lize byli samí výborní fotbalisté, navíc se mluvilo i španělsky, protože tam bylo hodně Mexičanů a hráčů z Jižní Ameriky.

JIŘÍ JAROŠÍKVěk: 39 let
Výška: 196 cm
Váha: 89 kg
Přezdívka: Jedle
Kariéra: Rodák z Ústí nad Labem hrál ve své profesionální kariéře za AC Sparta Praha, FC Slovan Liberec, CSKA Moskva, Chelsea FC, Birmingham City FC, Celtic FC,
Křídla Sovětů Samara, Real Zaragoza a CD Alavés. Ve své sbírce má čtyři české, ruský, anglický a dva skotské ligové tituly.Reprezentace: Za A mužstvo české reprezentace odehrál 23 zápasů.

Jenže pak jste se zranil a zůstal celý rok bez fotbalu…
Přesně tak. Původně jsem na tu operaci nechtěl jít, tak jsem ji odložil, ale nakonec jsem stejně musel. Ztratil jsem další dva měsíce a od té doby jsem měl zakázané něco dělat. Kariéra už končí. Je to neuvěřitelné, celou dobu s tím bojuji. Naštěstí čekáme druhé dítě, to je pro mě teď další motivace. Přišly věci, které jsem doufal, že nikdy nepřijdou. Doma jsem i trochu protivný, chybí mi kabina, tréninky, parta. Je neuvěřitelné, že to všechno končí, navíc po takové době.

Návrat do vrcholného fotbalu už není reálný?
Už to nejde, rok a půl jsem nehrál. Nechtěl bych tady hrát druhou nebo třetí ligu, to je pořád lepší hrát někde ve světě, kde je dobré počasí, chodí více lidí nebo si vás tam více váží. Když v Evropě řeknu ročník narození, tak se všichni zhrozí, proto jsem chtěl jinam. Třeba do Austrálie, měl jsem rozjednanou dokonce i Indii. Ve finále ale nic nedopadlo, asi to tak mělo být.

Před rokem jste ještě trénoval s hráči Ústí nad Labem…
To mě bavilo. Kluci měli dobrou půl sezonu, dařilo se jim, byla tu skvělá parta a užíval jsem si to s nimi. I tréninky byly dobré. Jsem rád, že jsem tady byl a kluci mě vzali dobře.

Co budete dělat dál? Asi zůstanete u fotbalu, že?
S tím také trochu bojuji. Teď jsem začal v Praze studovat trenérskou B licenci a zatím mě to baví. Jedna věc je dostudovat to a druhá mít nějakou praxi. Nějaké nabídky už v Praze mám a uvidím, co si vyberu, asi nějakou mládež. Uvidíme, jestli mě to chytne nebo ne. Samozřejmě mi fotbal chybí, je to moje všechno a být jen doma by mě nebavilo.

Jiří Jarošík nastoupil v dresu Atlantic teamu.Zdroj: Deník/Rudolf Hoffmann

Když se ohlédnete za svou kariérou, co si říkáte?
Nad tím jsem nikdy nechtěl moc přemýšlet, protože jsem si pořád říkal, že to nějak půjde. Bylo to strašně dlouhé, ale na druhou stranu i krátké. Než se člověk někam dostane, než vyspěje a fotbal si začne užívat, tak už má nějaké roky. Samozřejmě jsem měl štěstí, že jsem skoro všude hrál, nebyl jsem vážně zraněný. Chyběl mi ještě nějaký krok k tomu, abych se dostal mezi elitu, ale to už nevrátím. Pro fotbal jsem dělal hodně, hodně mu obětoval, fotbalem jsem žil. To mi teď vadí u mladých, že to pro ně není všechno. Pro nás to tehdy bylo všechno, byli jsme pořád venku.

Máte tituly ze čtyř zemí, což byl evropský rekord…
Já tohle moc nesleduji. Ale pročítal sem si doma nějaké kroniky, táta mi to psal po dobu celé kariéry. Bavilo mě číst i články z hokejbalu, když jsem ho ještě hrál, nebo fotbalové deníčky, které jsem si psal, když mi bylo třináct. Jsou tam pravopisné chyby, ale kreslil jsem si branky, kopačky a podobně. Prostě jsem tím fotbalem žil.

Můžete jmenovat jeden top zážitek vaší kariéry?
Nevím. Jestli je pro někoho více titul… Já byl ve finále vždycky rád, když byla skvělá parta. Když se povede nějaký úspěch, máte dobrou partu a třeba si s těmi lidmi po čase i zavoláte, tak je to příjemné. Kolektiv bych řadil možná i výše než titul.