Kliknutím zvětšíte
Svou fotbalovou kariéru rozjel poměrně slušně. Jakožto odchovanec Junioru Děčín si v 19 letech zachytal krajský přebor dospělých, tehdejší tým Junioru byl pár bodů od postupu do divize. Jenže přišlo zranění, jiné zájmy a fotbal se dostal na vedlejší kolej. Nakonec 28-letý brankář Jan Plaček skončil, aby se po šesti letech vrátil. Aktuálně chytá za Dobkovice, tamní fotbalový klub, který má hřiště u kolejí, hraje I.B třídu.
„Musím objektivně uznat, že můj přístup k fotbalu nebyl kdysi ideální. Měl jsem i jiné zájmy, které převážily. Přidalo se i časově náročné zaměstnání, neměl jsem úplně motivaci se po vleklém zranění opět vracet a začínat od znova,“ kroutí hlavou fanoušek Valencie, který se minulý rok oženil a v září očekává narození syna.
Honzo, v říjnu se zastavily nižší fotbalové soutěže, v květnu se rozhodlo, že už se letošní ročník nerozjede. Bylo to správné rozhodnutí?
Omezení sportu v takové míře, jak to předvedla naše vláda, považuji za nesmyslné. Nijak nezlehčuji situaci, která tady s koronavirem byla na přelomu roku. Rozhodně se dalo vše řešit citlivěji. Za obzvlášť absurdní pak považuji to, že se například v supermarketech nebo MHD mohly mačkat stovky lidí na pár metrech v uzavřeném prostoru, zatímco si pár kluků nesmělo venku na čerstvém vzduchu kopnout do balonu. Vlastně už druhé ukončení sezony mě pochopitelně mrzí. Obzvlášť teď, když už se vše začíná pomalu rozvolňovat. Myslím, že kdyby tam nahoře lidi uvažovali selským rozumem, mohli nás při zachování určitých hygienických opatření nechat dohrát alespoň podzimní část, aby mohla být sezona počítána jako regulérní.
Věříte, že další ročník už pojede v normálním režimu?
Pevně věřím, že další sezona už poběží tak, jak má a amatérský sport už nebude nijak nesmyslně omezován.
Pojďme k vám. Kdy a kde jste se poprvé seznámil s fotbalem?
Asi jako většina kluků v tehdejší době jsem se k fotbalu poprvé dostal za barákem na sídlišti. Do míče jsme kopali i ve školce v Březinách, kde jsme měli velikou zahradu. Asi v šesti letech mě pak můj táta přihlásil do prvního oddílu. Začal jsem chodit na tréninky v tehdy začínajícím klubu FK Junior Děčín. Pamatuji si, že jsme nejdřív trénovali na „Lokotce,“ tedy dnešním stadionu ASK. Poté nás přesunuli na Máchovku.
Začínal jste hned v brance, nebo jste si vyzkoušel i jiné posty?
Začínal jsem v útoku, ale od začátku mě to táhlo do brány. Zřejmě asi proto, že můj táta v mládí také chytal a post brankáře mi proto přišel zajímavější. Chtěl jsem být prostě jako on. Když se zhruba po dvou letech uvolnilo místo v bráně, byl jsem první, kdo se na toto místo hlásil. Už mi to pak zůstalo.
Po Junioru Děčín jste se pohyboval v Malšovicích a Jílovém. V roce 2013 jste si dal od fotbalu pauzu. Proč?
V Junioru jsem prošel všemi mládežnickými kategoriemi a volně pak přešel i do dospělé kategorie, kde se nám podařilo vykopat postup z I.A třídy. Zachytal jsem si i krajský přebor, tehdy jsme byli pár bodů od postupu do divize. Pro tehdy čerstvě 19-tiletého kluka to byla obrovská zkušenost. Na jaře roku 2012 se ale bohužel poprvé ozvaly problémy s koleny, to de facto znamenalo i můj konec v Junioru. Zkoušel jsem to ještě na podzim na hostování v Jílovém a na jaře 2013 v Malšovicích. Problémy s koleny ale přetrvávaly. Musím také objektivně uznat, že můj přístup k fotbalu v té době nebyl ideální. Měl jsem i jiné zájmy, které převážily. K tomu se přidalo i časově náročné zaměstnání a neměl jsem úplně motivaci se po vleklém zranění opět vracet a začínat od znova. Dnes se na to dívám jinak a zpětně to považuji za chybu, kvůli které jsem přišel o několik let kariéry. Určitě se pro dřívější návrat na trávníky dalo udělat víc.
Návrat přišel před dvěma lety. Co vás k němu vedlo?
Po změně zaměstnání v dubnu 2019 se mi uvolnilo více času. Měl jsem jasno v tom, že se chci co nejdříve na hřiště aktivně vrátit. Návratu jsem se dočkal na začátku následující sezony, kdy jsem se domluvil v Jílovém, kde jsem stále měl kontakty a spoustu známých kluků.
Aktuálně chytáte v Dobkovicích. Proč jste si vybral zrovna tenhle tým?
V Jílovém byly podmínky, zázemí i vše okolo super, ale naskočil jsem do fungujícího týmu s jasnou brankářskou jedničkou. Chtěl jsem především pravidelně chytat, to by se mi v Jílovém nejspíš nepoštěstilo. Tak jsem se začal poohlížet jinde, neměl jsem problém ani s nižší soutěží, hlavně jsem chtěl prostě hrát. V Dobkovicích jsem v té době měl několik kamarádů ještě z předchozích angažmá, takže jsem je oslovil a pak už to šlo ráz na ráz. Podmínky jsou v Dobkovicích výborné, řekl bych, že na I.B třídu určitě nadstandartní. V týmu máme plno mladých šikovných fotbalistů, skvělého trenéra, který se mi hodně věnuje formou brankářských tréninků. Parta je taky super, takže rozhodnutí přestoupit určitě nelituji.
Vzpomenete na nějakou kuriozní situaci, kterou vám fotbal přinesl?
Fotbal přináší kuriózní situace neustále, v tom je také jeho kouzlo a krása. Kuriózní byl například zápas z dorostu, na který strašně rád vzpomínám. Hráli jsme v Kadani, kde nás totálně řezal rozhodčí. Prohrávali jsme 3:0, dostali dvě červené karty, ale nakonec jsme i v devíti lidech dokázali zápas otočit na 4:3 gólem v poslední minutě. Pak také rád vzpomínám na zápas za Jílové, kdy nás na krajský pohár v Duchcově jelo přesné jedenáct, z toho dva brankáři. Mě vybrali do útoku. Dopadlo to tak, že jsem dal dva góly, vyhráli jsme 3:2 a postoupili.
Co nejlepší zákrok, nebo naopak nejsmolnější gól, který jste dostal?
Jeden konkrétní zákrok jako nejlepší asi vybrat nedokážu, ale vždycky jsem strašně rád, když se mi podaří chytit penalta. Jednu sezonu jsem měl takovou sérii, že jsem chytil asi čtyři penalty po sobě, to byla prostě paráda. Stejně tak nedokážu asi určit nejhloupější gól. Asi na takový, který mě bude strašit do konce života stále ještě čekám (smích).
Jak jste vůbec zvládal ten rok s koronavirem?
Po sportovní stránce to byla bída, fotbal mi hodné chyběl. Snažil jsem se alespoň průběžné udržovat v kondici, pravidelně jsem chodil běhat a doma jsem si z jedné místnosti udělal takovou provizorní domácí posilovnu. Po osobní stránce byl poslední „covidový“ rok úspěšný. Nehledě na všechny možné omezení se nám podařilo s manželkou krásně načasovat svatbu. Brali jsme se v červenci, kdy bylo vše v rámci možností rozvolněné, takže svatba i následná svatební cesta do zahraničí proběhly na jedničku s hvězdičkou. Aktuálně očekáváme prvního potomka, který se nám má narodit v září. Můžu prozradit, že to bude kluk, takže je jasné, že ho od malička povedu ke sportu a pochopitelně doufám, že z něj udělám fotbalistu.
Venkovní sport se dočkal rozvolnění, jaké byly první letošní tréninky v Dobkovicích?
U nás v Dobkovicích jsem u všech kluků viděl po celou dobu omezení obrovskou chuť co nejdříve začít. Jakmile v průběhu toho dlouhého půl roku došlo k nějakému maličkému náznaku uvolnění, scházeli jsme se alespoň na fotbálek. Z prvních tréninků zatím na týmu vidím velké nadšení, chodíme ve vysokém počtu a tréninky mají úroveň. Už se nemůžeme dočkat prvních zápasů!
Fandíte Spartě nebo Slavii?
Už od malička fandím španělské Valencii, což je momentálně dost utrpení, protože poslední sezony se jim vůbec nedaří. Přesto se snažím stihnout vidět většinu jejich zápasů v televizi, což je velká zkouška pro moje nervy. Divím se manželce, že mi to stále toleruje (smích). Kdybych měl vybrat mezi Spartou nebo Slavií, tak v poslední době se mi velice líbí herní styl Slavie. Kamarádi Sparťani jistě prominou. Fandím primárně českému fotbalu, takže za to, jak nás poslední sezony Slavia reprezentuje v Evropě, jsem velice rád.
Prozradíte čtenářům, čím se živíte a co vás ještě baví? Mám pocit, že jste kdysi hrával v kapele, ne?
Pracuji třetím rokem v bankovnictví, což je práce, která mě baví a vidím v tomto oboru určitě i svojí budoucnost. V několika rockových kapelách jsem hrával přibližně deset let na basovou kytaru. K tvrdé hudbě mám stále vřelý vztah, v autě nebo doma mi hraje pořád. Až to bude zase povolené, tak si rád zajdu na koncert, nyní však už pouze jako pasivní účastník. Na nějaké hraní to vzhledem času, který dávám rodině a sportu, už nevypadá. Dále se ve volném čase věnuji rekreačně i dalším sportovním aktivitám, s manželkou máme rádi výlety do přírody a cestování. Snažím se vést co možná nejvíc aktivní život, žádné flákání, to není pro mě!
Je vám 28 let. Máte s fotbalem ještě nějaké plány?
Jak už jsem zmínil, o několik let kariéry jsem přišel. Přesto si myslím, že teď sem v nejlepším fotbalovém věku, mám už nějaké zkušenosti, v hlavě to mám srovnané a po fyzické stránce se cítím dobře. Doufám, že mám ještě spoustu let před sebou, samozřejmě pokud vydrží zdraví. Rád bych si ještě zahrál ve vyšší soutěži a věřím, že není nereálné, aby se to povedlo. Ideálně s Dobkovicemi, kde se mi moc líbí. Pokud se současný tým udrží a vhodně rozšíří, tak věřím, že tam ten potenciál prostě je. Uvidíme, co přinesou následující roky. Do budoucna bych se chtěl věnovat i trénování. Rád bych jednou trénoval mladé brankáře. Mým velkým snem je zahrát si jednou ve stejném týmu se svým synem.
83
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
