Až bude možnost trénovat v plném režimu, vrátí se vám všechny děti?
Teď trénujeme po dvojicích, jak dovoluje aktuální nařízení vlády. Zapojily se takřka všechny děti, které mohly. Žádné z nich nechce sedět doma, všechny se těší na fotbal, spoluhráče a trénink.

Žádné vám neztloustlo? Traduje se, že během koronavirové pauzy děti nabírají na váze.
Pokud děti tloustnou, tak je to vždy o špatné výchově a životosprávě. Covidová pauza by vůbec neměla být důvodem toho, že děti tloustnou. Většina našich dětí takové problémy nemá, za což patří dík jejich rodičům.

U kterých typů dětí všeobecně předpokládáte nejvyšší "úmrtnost"?
Problémy budou mít děti, které ten rok opravdu promrhaly. Ale jelikož se vždy snažím být pozitivní a ve všem vidět hlavně to dobré, odpovím na otázku trochu opačně. Nejlépe z toho vyjdou děti, které mají rodiče, kteří je nenechají se flákat, kteří s nimi denně pracují, učí se, trénují a motivují je k práci. Naučí se pracovat na sobě mimo řízené aktivity jako je škola a standardní trénink. Práce navíc jim už nebude cizí a budou ji brát jako normální věc. Spousta těchto dětí může z tohoto období vyjít ještě silnější a připravenější, než kdyby bylo vše při starém - škola, trénink, úkoly, spát a pořád dokola. Po takovém období do toho třeba vloží trénink navíc.

Zmiňujete rodiče a jejich úlohu v současné době. Jsou právě rodiče, které děti nepodporují v sportování, větší hrozbou, než například tablety, mobily a další vymoženosti doby?
Ano, největší hrozbou pro děti jsme my, dospělí. My jsme ti, kteří jim ukazujeme cestu a učíme je. My jsme zodpovědní za to, jak děti vychováváme. Mobil ani tablet nemůže za to, že dítě se nehýbe a tloustne. V době covidové jsou samozřejmě rodiče ještě důležitější, než jsou za normálních okolností. Suplují roli učitele, trenéra a do toho ještě musí být stále dobrým rodičem. Ale zodpovědní jsme my všichni. Vždycky říkám klukům, že každá minuta na tréninku, kterou promrhají, každé cvičení, které odfláknou, je nadobro pryč. Už nikdy to nevrátí, nedá se to dohnat. Ten moment je prostě pryč. A platí to i dnes. Každý den, který proleží na gauči s tabletem je pryč a už nikdy ho nezmění. Ale je to chyba nás dospělých, ne těch dětí.

Rodiče jsou tedy v současné době pro děti ještě více důležitější, než byli dříve, souhlasíte?
Je to tak. I v této době může dítě sportovat. Jen je to hodně o individuálních sportech a pohybu jako takovém. Rodiče sehrávají zásadní roli, ale ani my jako trenéři se nesmíme vzdát zodpovědnosti. I my máme nástroje a možnosti, jak děti motivovat k pohybu a pomoct tak už často vyčerpaným a bezmocným rodičům. Na kolektivním sportu je krásné to, že motivace může vycházet z týmu samotného. Různé výzvy, soutěže, sázky mohou vést k tomu, že se chytnou děti, které tu vnitřní motivaci úplně nemají a potřebují impuls z vnějšku. Ať už úkolem od trenéra nebo tím, že ostatní v týmu to plní, a tak já musím také.

Pomůže třeba i to, když rodiče v mezidobí dětem pomáhají v utužování vztahů s kamarády, spoluhráči? Třeba když nechají přespat dítě u spoluhráče?
Obecně sociální kontakt je pro ně důležitý. Ale v této době je to složité. Všichni vnímají dnešní situaci a snaží se maximálně respektovat daná nařízení. Každopádně máme zprávy, že někteří už prostě odmítli spát doma a šli k sousedům na víkend, aby měli pokoj od rodičů. (smích)

Vymýšlíte dále pro děti on-line tréninky a jiné formy "distančního sportovního vyučování"?
Vymýšlíme cokoli, abychom je udrželi v pohybu a pomohli rodičům v motivování jejich dětí. Zima nám to ale moc neusnadňuje a podmínky pro individuální fotbalový trénink teď v podstatě nejsou. Od ledna jsme spustili Covid ligu dvanáctek, kde jsou děti hodnocené za jakoukoli pohybovou aktivitu během daného dne. Za tu aktivitu si připisují body do tabulky. Ať už se jedná o fotbalový trénink, badminton, tabatu, běžky nebo prostou koulovačku. Někteří se do toho pustili takovým způsobem, že měli třífázové tréninky. (úsměv)

Pozorujete na dětech, že je na ně pauza dlouhá a nespolupracují tak, jako spolupracovaly na začátku on-line tréninků?
Ano. To období je už opravdu dlouhé a energie nedochází jen dětem, ale hlavně rodičům. Vůbec se jim nedivím. Znova se budu opakovat - před některými musím smeknout klobouk dolů, protože odvádí neskutečnou práci bez momentální odměny a viditelného výsledku. Jsem si ale jistý, že ti kluci jim to jednou vrátí a ocení, kolik energie do nich vložili, a co pro ně obětovali.

Jak teď z toho všeho ven?
Musíme být trpěliví a neustále tlačit na to, aby se děti hýbaly, měly dostatek pohybu, a zároveň jsme dodržovali veškerá platná nařízení. I když je to už dlouhé, těžké, vyčerpávající pro všechny, prostě musíme. Jiná cesta ven z toho není.

Stále častěji se říká, že současná krize potrvá ještě dlouho. Pomohlo by třeba antigenní neinvazivní testování? Jste pro, aby ho podstupovaly děti?
Vůbec si to neumím představit a jsem jednoznačně proti. Dle mého názoru je velká chyba, že děti nechodí do školy a nemohou sportovat. Jsem přesvědčený o tom, že za rozumných podmínek by to naopak dnešní situaci spíše pomohlo. Skupinky 6 - 8 dětí na sportovišti by jistě čísla nakažených nezhoršily, děti by mohly sportovat, hýbat se, a zároveň bychom nenutili všechny zoufalé rodiče s nimi cestovat na jediné dostupné místo k pohybu - hory a sjezdovky.

Co říkáte tomu, že v jiných státech děti sportovat po většinu pandemie mohly, stejně jako chodit do školy?
Jsem z toho smutný. Myslím, že jsme se vydali cestou, která nám Čechům není vůbec blízká, a proto ani nefunguje. Vytratil se selský rozum, soudržnost, touha překonávat problémy společně. Pokud to převedu na fotbal, tak když budu hráči neustále jen něco zakazovat a omezovat ho, byť to bude z hlediska momentálního výsledku správně, přijde doba, kdy mě jako trenéra přestane respektovat a začne ztrácet důvěru. Když v tento moment začnu na jeho projevy nedůvěry reagovat ještě tvrdšími zákazy, nebudu s ním mluvit a nepomůžu mu ty problémy překonat jinak, důvěru ztratím úplně, hráč začne dělat naprostý opak a tím nakonec ztratím i kýžený výsledek. Navíc si už nikdy důvěru hráče nezískám zpátky a jakákoli další nařízení jsou úplně k ničemu. Proto dnes slyšíme prohlášení typu, že opatření přestala fungovat. Lidé ztratili důvěru. Pokud bychom v rozumné míře zachovali dětem školu, sport a lidem práci a živobytí, jsem 100 % přesvědčený o tom, že bychom v takové situaci nebyli.

Neočekával jste od sportovních osobností a samotných klubů přeci jen trošku větší tlak na vládu?
Nemyslím si, že je to vinou malého nátlaku. Až čas ukáže, jak moc je sport pro zdravou společnost důležitý. Možná až tehdy si uvědomíme, že plošné zákazy sportování nejsou správnou cestou ani v dobách pandemie.

Bude vinou přístupu výše jmenovaných mít Česko ve sportu "zabitou" generaci? Čeká český sport v budoucnu hodně hubené období v budoucnu?
Až čas ukáže, jak moc nás tyto zákazy dostihnou. Já stále pevně věřím, že i tato doba nás naučila něco nového, přínosného a co bychom se za normálních okolností nikdy nenaučili. Ve sportu se stává, že hráč onemocní, zraní se na dlouhou dobu a je třeba i rok bez sportu. Berme to jako zranění, které zasáhlo všechny a nyní se z toho musíme dostat. Můžeme nadávat, hledat výmluvy a argumenty, proč to nevyšlo, ale za sebe bych spíše hledal důvody a cesty, jak z toho ven. A ta odpověď je jednoduchá - trénink, práce, pojďme makat a neztrácet víru!