Jeden takový příběh Deníku odvyprávěl bývalý fotbalista a Ústečan Jaroslav Židů, který nejen kvůli alkoholu, gamblerství či neochotě dřít propásl nejednu příležitost stát se profesionálem. „Je zbytečné se skrývat a vymlouvat. Slibnou kariéru jsem si zazdil sám,“ řekl v rozhovoru 46letý Jaroslav Židů.
Měl jste nakročeno ke kariéře profesionálního fotbalisty, která nevyšla. Potkaly vás trable s alkoholem, cizí vám nebylo ani gamblerství. Byl jste ve vězení a kvůli cukrovce jste přišel o kus nohy. Je něco, co vás ještě dokáže vyvést z míry?
Teď už vůbec ne. Opravdu. Jsem v tomto ohledu ocelový. Není už asi nic, z čeho bych se položil.
Výraznou roli v celém příběhu hraje fotbal. Jak vše začalo?
Fotbal byl, je a bude mým životem. Přitom jsem začínal jako hokejista ve Slaném (smích). V šesti letech jsem ale přešel na fotbal. Díky tátovi, který byl vojákem z povolání, jsme se hodně stěhovali. Hrál jsem ve Slaném a pak v Drnovicích, ještě v době, než začaly stoupat nahoru. Nejvíc mi ale dalo další působení v Lounech. Na základní škole si mě vyhlédl lounský Spartak.
Co bylo dál?
Po Spartaku jsem tehdy mohl jít studovat průmyslovku, ale já chtěl být u fotbalu, zvolil jsem tedy učiliště v Praze. Vzali mě do Slavie a já poprvé přičichl k velkému fotbalu. Na hřišti jsem byl s lidmi jako Vláďa Šmicer, Patrik Berger či Pavel Novotný. Jenže jsem si to všechno podělal. Sám.
Kvůli čemu?
Byl jsem sígr. Mladý namyšlený blbeček, co před stadionem zahodil cigáro a šel do kopaček. Na Slavii se trénovalo každý den a my šli jednou slavit s klukama ze školy výuční list. Zamířili jsme do hospody, kam si shodou okolností přišel můj trenér koupit cigarety. Já ho samozřejmě neviděl a druhý den mu na tréninku zalhal. Vyhodili mě. Moje blbost. Byla to šance se někam jednou dostat. A jestli si dnes něco vyčítám, tak právě svoje chování ve Slavii.
To ale nebyla poslední šance stát se profesionálem, že?
Zdaleka ne, přišly ještě dvě velké příležitosti. Jedna z nich se naskytla tak trochu z ničeho. Jednou za mnou domů přišli čeští zástupci jedné italské firmy, jestli bych to nechtěl zkusit v Itálii, ve Fiorentině, že by mi to zařídili. Já tomu samozřejmě nevěřil, ale oni že mě sledují, nějak jsem se jim prostě zalíbil. Nešel jsem, nechtělo se mi ven. Byl jsem už ženatý a zamilovaný, narodil se mi první syn. Já ani netušil, jakou ligu Fiorentina hraje. Možná byla chyba takovou nabídku odmítnout, to už se ale nikdo nedozví. Já přitom nevynikal. Jen jsem na sobě makal.
Druhá nabídka byla odkud?
Mezi nimi ještě přišlo zranění, které mě vyřadilo skoro na rok. V jednom zápase jsem chtěl vystřelit a trefil jsem protihráče. Měl jsem roztříštěný kotník a zlomené všechny kůstky v noze. Dodnes si pamatuji, že se ten hráč jmenoval Krahulik. V nemocnici jsme se nakonec potkali oba (smích). Dostal jsem se z toho, začal znovu pracovat a hrát za Louny. Během zimní přípravy v Bílině jsme absolvovali turnaj a já dal Teplicím dva góly. Přišli za mnou lidé z klubu, zda bych to u nich nechtěl zkusit.
Pokračujte…
Šel jsem. Bylo to v době, kdy Teplice postoupily do ligy, pamatuji si ještě lednici plnou šampaňského. V šatně jsem seděl vedle Pavla Verbíře a za áčko dal dokonce gól. Fyzicky jsem ale na ligu neměl. Trenéři Cerman a Bičovský mi doporučili, ať se jdu vykopat do divize, kývl jsem na nabídku Žatce. Dařilo se mi a věděl jsem, že mě Teplice neustále sledovaly. Ale pak přišel rozvod a ten spustil všechny problémy.
Jakou roli v nich hrál alkohol?
Prvotní. Začal jsem pít. Hodně, i tvrdý alkohol. Každý den. Od Lučanu jsem dokonce dostal auto, abych mohl dojíždět na fotbal, ale i to se mi povedlo rozsekat. Fotbal šel na druhou kolej, nezajímal jsem se o něj. Později jsem neměl už ani na divizi a následoval pád.
Neminulo vás ani gamblerství, že?
Já si ty tři tisíce navíc fotbalem vydělal, což v té době nebylo málo peněz. Začal jsem z nudy a dokázal prohrát i celou výplatu z civilního povolání. Měl jsem svobodné zaměstnání, při kterém jsem kdykoliv mohl odejít, aniž by mě někdo hledal. Chodil jsem hrát. Navíc jsem měl brigádu, kdy jsem přijímal sázky na sportovní výsledky a vše dospělo až do toho průšvihu, kdy jsem svému šéfovi ukradl čtyřicet tisíc korun. To už mě sebrali i policajti. Dělal jsem velké průsery. Dnes už vím, že jsem se měl tenkrát sebrat, pořádně máknout a probojovat se do profesionálního fotbalu. Zas taková dálka to od něj nebyla, stačil kousek. Místo toho jsem skončil v Libočanech a pak v Prackovicích.
Byl jste tedy už smířený s faktem, že fotbalem se nikdy živit nebudete?
To ano, ale přestupu do Prackovic jsem po tom všem nikdy nelitoval. Já byl rád, že jsem se mohl k fotbalu vůbec vrátit a hrát ho se super lidmi, jakými byli Lukáš Doleček, Jaroslav Bílek, Hynek Čech, bratři Šondové a další. Poznal jsem hodně nových lidí, našel si přítelkyni, byl to vlastně takový restart všeho. Je ale fakt, že hrát najednou jednu z nejnižších soutěží pro mě bylo neskutečné.
Co vás nejvíc překvapilo?
V nejvyšších soutěžích to bylo tak, že jste třeba slovně napadal obránce, chytal ho za chlupy, dával mu lokty, to všechno tak, aby si toho rozhodčí nevšiml. Je to normální, tohle se děje i dnes a nás to ve Slavii učili. Ale v pralesních soutěžích vám třeba někdo bezdůvodně dal pěstí. Já jen zíral a nechápal. Některé věci jsem nikdy nezažil. Trvalo mi, než jsem si zvykl. Doba to ale byla skvělá. Každý zápas pro nás byl jako mistrovství světa, utkání byla neuvěřitelná. Užívali jsme si to.
Po nějaké době ale přišla další rána v podobě vězení. Kvůli čemu?
Odseděl jsem si půl roku kvůli dluhu na alimentech z předchozí doby. Zase moje chyba. Byl jsem měsíc v Litoměřicích a pak na Pankráci
a bylo to doslova strašné. Pokud někdo řekne, že s ním vězení nic neudělá, kecá. Sáhl jsem si na dno. Byl jsem mezi vrahy, bál se. Vždyť já usínal ve tři hodiny ráno a v pět se probouzel, aby mi nikdo nic neudělal. Celé dny jsem seděl na cele a zíral do stěny. V tu dobu mi hodně pomáhal fotbal a vzpomínky na všechno, co jsem díky němu zažil. A samozřejmě jsem se mohl opřít o rodinu.
Člověk pak má zřejmě jiný pohled na určité věci. Jak tomu bylo u vás?
Jasně, na spoustu věcí po vězení nahlížíte úplně jinak. Vážíte si něčeho, co pro vás dřív bylo automatické. Vážím si už jen toho, že mohu jít svobodně po ulici, že si mohu sednout na pivo po práci a že mohu svobodně dýchat. Také pohled na rodinu mám naprosto odlišný. Je pro mě na prvním místě před čímkoliv jiným.
Ještě k fotbalu. Na koho rád vzpomínáte?
O klucích z Prackovic jsem mluvil, hodně z nich mi v životě pomohlo a zdaleka jsem nezmínil všechny. Já ale rád vzpomínám i na Louny. Vybavuje se mi trenér Jan Novotný, pod ním jsme pořád postupovali. Pamatuji i na Vaška Chaloupku, který hrával za Baník Most, dále vzpomínám na Radka Holatu či Láďu Vernera. Do Teplic mi tehdy pomohl pan Stehlík, který dnes už nežije. I jemu patří velké poděkování.
Jakou radu byste dal mladým fotbalistům, aby nedopadli jako vy?
Ať makají. Dnes mám pocit, že mladí fotbalisté jsou spíš uplakané holčičky. Nás nikdo ze hřiště nemohl dostat, dnes je to obráceně. Hráli jsme ČSFR, tehdy se tomu ještě říkala jednadvacítka. Kdo to dneska chodí hrát? Nikdo. Vše je hlavně o dřině, o ničem jiném. Ze své zkušenosti o tom něco vím, já si slibnou kariéru zazdil sám. A pokud můj příběh poučí nějakého mladého hráče, bude to pro něj jen dobře.
Jaroslav ŽIDŮ
Narozen: 2. listopadu 1972 v Praze
Přezdívka: Meky
Rodina: synové Fanda a Jára, dcera Hana
Zaměstnání: zámečník
Kariéra: Slaný, Drnovice, Louny, Slavia Praha, Lučan Žatec, AFK Žatec, Libočany, Prackovice, V. Žernoseky
Oblíbený tým: Real Madrid, Sparta Praha, Anglie
Oblíbený hráč: Ronaldinho, Cristiano Ronaldo
Oblíbené jídlo: svíčková
Oblíbené pití: pivo
Oblíbený film: Pulp Fiction
Oblíbené motto: Co tě nezabije, to tě posílí.
