edním z kanonýrů podzimu je také stálice TJ Mojžíř Aleš Vitásek. Fotbalové základy dostal v Neštěmicích, kde s fotbalem začínal. Pak však přišla hostování do sousedního Mojžíře, která se nakonec změnila na trvalý přestup k největšímu rivalovi. Čtyřiatřicetiletý střelec tak ve svém stávajícím klubu působí prakticky už od léta 2007! „Není to jen o fotbale, jde to zde pro mě jako rodina,“ popsal svůj vztah k oddílu, který vyznává bíločernou kombinaci dresů.

Za podzim jste nastřílel celkem 10 branek. Jste zvyklý na větší porce, nebo jste s touto metou spokojený?
Je to dané i tím, jak se daří týmu, což teď na podzim moc slavné nebylo. Jinak si myslím, že se kolem tohoto čísla pohybuji každou sezónu.

V Mojžíři jste strávil prakticky celou svou kariéru, co pro vás zdejší klub znamená?
Znamená to tu pro mě hodně díky tomu, že jsem tu strávil celou svojí dospěláckou kariéru a znám tu spoustu dobrých lidi. Jednoduše je to pro mě zde něco jako rodina, není to jen o fotbale.

Nějaké nabídky, třeba i z vyšších soutěží, nikdy nepřišly?
Jednou byla možnost hrát v Litvínově divizi, pak nějaký krajský přebor, ale většinou to nedopadlo kvůli financím. Navíc se mi stejně moc nechtělo (smích).

Mojžíř má od roku 2018 zcela nové zázemí. Co na něj říkáte?
Dlouho se tu hrála I. A třída, navíc na nás chodilo hodně diváků, kolikrát víc, než v krajském přeboru, takže si myslím, že nové zázemí bylo zasloužené. Výhodou je i to, že areál slouží jako víceúčelové sportoviště pro děti a můžeme tam nyní pořádat různé akce, což by dříve nebylo možné.

Už jste zmínil skvělou diváckou kulisu, která doprovází vaše domácí zápasy. To je v Mojžíři opravdový unikát…
Je to samozřejmě skvělé. Spoustu týmů nám až závidělo, že máme tak vysokou návštěvnost. Akorát by to chtělo zlepšit výkony a dělat divákům radost.

Během podzimní části jste si v rámci projektu Můj fotbal živě zahráli také před televizními kamerami. Jaký to byl zážitek?
Tohle je asi věc, na kterou fotbalový amatér jako já nikdy nezapomene. Zážitek to byl neskutečný. Musím ale přiznat, že jsem byl hodně nervózní vidět všude ty kamery a vše kolem toho.

Připravoval jste se vy osobně nějak speciálně? Třeba kadeřník nebo něco podobného…
Moc ne, jel jsem si takový ten svůj standard. Kadeřníka jsem navštívil, ale až na popud mé manželky, která mě k tomu přemluvila, protože mně na vzhledu moc nezáleží a jsem v tom lajdák (smích).

Vám se zápas proti Klášterci nad Ohří celkem povedl, i gólově, že?
Ano povedl, gólově jsem se sice prosadil, ale první gól byl šťastná teč a druhý z penalty. U té jsem měl trochu bobky, abych pravdu řekl (smích). Ale jak se říká – na to se historie prát nebude (smích). Důležité ale bylo to, že jsme splnili roli favorita a zápas vyhráli.

Mojžíř je ale jinak v I. A třídě trochu za očekáváním…
Máte pravdu, samotného mě to mrzí, protože si myslím, že máme na víc.

Podle trenéra Michala Kubce byla slabá i docházka. Přitom dříve to bylo jiné a hrálo se o vyšší příčky. Čím to podle vás je?
Jak říkal trenér - docházka byla slabá, sestava se točila podle toho, kdo zrovna byl k dispozici… Není to lehké, máme, v uvozovkách, starý tým, hodně hráčů zde má už rodiny a je pochopitelné, že se chtějí věnovat i jim. Promlouvají do toho i směny v práci, spousta kluků dělá na šichty.

Patříte mezi de facto mojžířské stálice, je vám ale 34 let. Jak dlouho ještě svými góly potáhnete áčko?
Pochopitelně bych chtěl hrát co nejdéle, dokud nepřijde nastupující generace (smích). Bude ale záležet i na tom, jak bude držet zdraví. Navíc v průběhu pár týdnů se nám má s manželkou narodit dcerka, takže kdo ví co potom nastane.