Jaké máte vzpomínky na své fotbalové začátky?
Začínal jsem v pěti letech v Ústí nad Labem. V deseti nebo jedenácti letech jsem přešel do Teplic, kde jsem v podstatě i skončil s profesionálním fotbalem.
Co vás tehdy vedlo k přestupu z Ústí do Teplic?
Teplice tehdy pořádaly nábor do dorostu a juniorky. Vybrali si několik kluků a já byl mezi nimi. Bylo to spojené i se školou, takže jsme v Teplicích i studovali. Z Ústí to byl kousek, takže jsme denně dojížděli během základní školy, a tam jsme chodili až na střední.
Vzpomenete si, s kým jste tam šel?
Pavel Kříž, Jan Petr, já a Matěj Kindl. Ten hraje v Německu a dříve nastupoval za Plzeň nebo Domažlice. Kindl je ročník 1993, v Ústí byl posunutý k ročníku 92.
Byla pro vás výhoda, že jste studoval základní školu v Ústí?
Když nad tím zpětně přemýšlím, tak určitý rozdíl ve výuce byl. V porovnání s těmi, kteří chodili na fotbalovou základní školu do Teplic, jsme měli první rok v podstatě klid. Kluci ze Stínadel doháněli to, co my jsme už měli probrané.
Jaký jste byl student?
Se známkami jsem problém neměl nikdy. Základní školu jsem prošel, snad až na devátou třídu, s vyznamenáním. Nevím, jak jsem to dělal (smích). Na střední škole jsem měl trojky. Problémy jsem občas měl s chováním, myslím, že ve škole měli radost, když jsem ji dokončil a zbavili se mě (smích).
Když si vás vybraly fotbalové Teplice, patřil jste mezi nejtalentovanější hráče?
Nějaký talent jsem asi měl, ale spíš to bylo o tom, že jsme naplňovali kvóty v Teplicích. Ročník musel mít třicet kluků, takže se tepličtí hráči doplnili o fotbalisty z okolí. Z Děčína, Ústí nebo Litoměřic. Talentovaní hráči se u nás posouvali do staršího ročníku, někdy o dva. To v mém případě tehdy ještě neprobíhalo, u mě se talent prokázal někdy ve čtrnácti patnácti letech, když jsem se dostával do krajských výběrů. Do té doby to byl řekněme lehký nadprůměr. Pak jsem se dostal i do reprezentace do 16 let, byli jsme s Vencou Kadlecem rovnou posunutí o rok mezi ročníky 1991.
Dokážete si vybavit první moment, kdy jste si uvědomil, že jste ve fotbale nadprůměrný?
Myslím si, že to byl zápas dorostu v Plzni. Tehdy po utkání za mnou přišel pan Chovanec, který mě lákal do profesionálního fotbalu. Nabízel mi smlouvu ohledně oblečení a kopaček, oblékli by mě zdarma. Tehdy jsem si asi poprvé řekl, že to bude za něco stát.
Jak jste tehdy reagoval?
U jednání se mnou byl i můj otec. Bylo to příjemné, ale nechali jsme si to projít hlavou, nechtěli jsme se unáhlit. Asi po týdnu nebo dvou jsme se setkali v Teplicích, kam za námi přijeli. Podepsali jsme to v Olympii v restauraci. Bylo to fajn, navíc otec mi nemusel ročně nebo půlročně kupovat věci. Mělo to i další výhodu.
Jakou?
Pan Chovanec měl dobré kontakty a postupně se o mě začali zajímat i další lidi a týmy. Podpis smlouvy byl první impulz, který vše rozjel.
Během teplického angažmá jste byl často na hostování, kde se vám líbilo nejvíce?
Jednoznačně nejraději vzpomínám na hostování v Ústí. Tehdy se nám podařilo postoupit do první ligy, kterou jsme kvůli nevyhovujícímu stadionu hrát nemohli, ale soutěž jsme vyhráli. Tuším, že tehdy postoupilo až čtvrté Brno, lepší týmy totiž postoupit nemohly. Tehdy mi bylo okolo dvaceti let a spoluhráči byli skvělí a výborně mě přijali mezi sebe. V zimě jsem přišel do mančaftu, který byl první nebo druhý.
Jedním z vašich hostování byla i Sparta Praha….
Okolo těch dvaadvaceti let jsem zjistil, že to na živení se fotbalem asi úplně nebude. Přestalo se dařit, navíc jsem neměl životní styl profesionála. Chtěl jsem fotbal hodit na druhou kolej a z Mostu jsem měl odcházet do Německa do čtvrté regionální ligy. Dva dny před podpisem smlouvy mi volal pan Hřebík a dal mi nabídku, abych šel do Sparty do B týmu. To jsem odmítnout nemohl, bylo by to špatné. Vzal jsem to i jako šanci, která se ovšem nepovedla.
Jak to?
Chodil jsem hrát převážně za juniorku, tedy se sedmnáctiletými až jednadvacetiletými hráči. Tehdy jsem tam byl například s Peškem, který hraje za Liberec nebo Miskovičem, ten nastupuje za FK Ústí. Byl to takový nádech ještě něco s kariérou udělat, ale nevyšlo to. Spolupráce byla po půlroce ukončená. Navíc se rušil B tým a vznikaly juniorské týmy pro mladší hráče, já se mezi ně nevešel.
Co se dělo dál?
Nám, starším, bylo řečeno, že si máme hledat angažmá, které jsem už nenašel. Německo nevyšlo, takže jsem přestoupil, jestli si dobře vzpomínám, do krajského přeboru do Neštěmic. Je to klub, se kterým jsem spojený už hodně dlouho. Následně ještě přišly nějaké nabídky, objevil jsem se v Německu. Z toho sešlo, protože dojíždět 700 kilometrů nešlo, domů bych se dostal jednou měsíčně. Měl jsem tu rodinu, přítelkyni, takže to nepřipadalo v úvahu. V dalším německém klubu to nevyšlo kvůli financím, pak jsme si už začali dělat naschvály.
Následoval pak návrat do Čech?
Vydal jsem se do Chomutova, kde jsme s ostatními zachraňovali Lokotku v divizi. To se nám nepodařilo a sestoupili jsme do kraje. Tam jsem odehrál sezonu, po které jsem přestoupil do Mostu, kde jsme vykopali kraj a divizi. Po roce jsme sestoupili, a pak jsem se vrátil do Neštěmic. Zde bych chtěl dohrát fotbalovou kariéru.
V roce 2011 jste byl součástí národního týmu do 19 let na mistrovství Evropy. Vzpomínáte si na to?
Tak na tento turnaj rozhodně nikdy nezapomenu (úsměv). Byl to nejlepší turnaj mé fotbalové kariéry. Podařilo se nám vybojovat stříbro, ve finále jsme prohráli se Španělskem. Dlouhou dobu jsme jako tým byli spolu, ročník to byl výborný. Pavel Kadeřábek, Ladislav Krejčí, Matěj Vydra, Václav Kadlec a další. Byli to skvělí mladí hráči, kteří šli do české ligy nebo i do zahraničí. Tuším, že jsem dával na turnaji dva góly, ale už je to dávno.
Dával a ten druhý byl ve finále proti zmiňovanému Španělsku…
Zápas jsem nehrál od začátku, na hřiště jsem šel za stavu 1:0 pro nás. Asi šest minut po mém příchodu jsme po standardní situaci dostali gól. Utkání šlo do prodloužení, v jeho první části jsem dával gól po akci Ládi Krejčího. Míč dal pod sebe, kde jsem byl já. Ve druhé polovině prodloužení jsme na konci dostali dva góly. Pak už bylo málo času na vyrovnání. Navíc naše taktika byla, aby Španělé hráli a my čekali na šance. Ve 119. minutě něco vymýšlet a tlačit soupeře bylo pro nás velmi náročné.
Byli jste zklamaní?
To byli, ale s odstupem času je to obrovský úspěch. Na zlato jsme si sáhli, ale neudrželi jsme ho.
Kde máte medaili?
Mám ji schovanou u otce v Brné i s dresem, který jsem si vyměnil se španělským hráčem po zápase. Dres a medaile visí na jednom ramínku, to se nikdy neztratí.
Vaši tehdejší spoluhráči se dostali do velkého fotbalu, vám se to nepodařilo. Nebylo vám to líto?
To víte, že bylo a je mi to líto i teď. Už to není tak enormní, jako dřív, kdy mě to hodně štvalo. Například dva roky po tom turnaji jsem se podíval, kde ti kluci jsou a kde jsem já. Uvědomil jsem si, že to mohlo být jinak. Nebyl čas nad tím brečet, ale musel jsem se vzchopit. Fotbal mě neživil, takže jsem musel vymyslet něco jiného.
Cítím, že jste se s tím už docela smířil…
Já vždy říkám, že jsem mohl hrát jako tihle kluci, ale také jsem mohl skončit v nižší soutěži a vedle fotbalu chodit do práce. Klidně se mohlo stát, že bych ve třiceti, po konci kariéry, řešil, co budu dělat a nic bych neuměl. Sice jsem neskončil jako moji tehdejší spoluhráči, ale také nejsem na nějaké prostřední cestě. Nikde se neplácám v nižších soutěžích za málo peněz, od druhé ligy níž není český fotbal k uživení. Teď mám dobrý život a jsem spokojený.
Čemu se tedy věnujete?
Věnuji se zmrzlinařině a cukrařině. Snažím se podnikat, uvidíme, jak to půjde.
Kde máte stánek, kam za vámi mohou lidé přijít?
V Jílovém u Děčína, je tam odpočívalo u jedné firmy a tam mám stánek.
