Problémem jsou rodiče i trenéři. Přijdou na zápas a myslí si, že jejich dítě je ovladač k herní konzoli. Těžko příkazovým systémem naučíme dítě kreativitě. Pak nebude nový Tomáš Rosický, ale jen hráči, kteří budou vědět, že zrovna teď musí přihrát do křídla. To jsou slova jednoho z trenérů klubu z Ústecka. Jak moc se s nimi ztotožňujete?
Pod tato slova se podepisuji. Zjistili jsme už dávno, že nám ujel vlak a že další Rosický či Nedvěd se nerodí. Ale až v posledních osmi deseti letech jsme začali hledat cesty, jak z nesnází ven. Pořád je před námi obrovský kus práce. Dnešní děti jsou na tom asi takhle – narodí se, poslouchají rodiče. Jdou do školky, poslouchají vychovatelku. A ve škole zase učitelku. Neustále jim někdo diriguje čas.

Takže největším problémem dnešní mládeže je nesamostatnost?
Myslím si to. Víte, i když děti přijdou po tom neustálém dirigování někým na hřiště a dáte jim prostor k tomu, aby dělaly cokoliv, jen střílejí na bránu. Nic jiného je totiž nenapadne. Vím to z vlastní zkušenosti. Nedávno jsem se zúčastnil fotbalového kempu, kde jsme dětem dali hodinu čas. Mohly dělat cokoliv, měly k dispozici několik hřišť i veškeré pomůcky. Jedno dítě se nám tam rozbrečelo, protože nevědělo, co má dělat. Tady vidím kámen úrazu. Děti musí mít určitou volnost, aby získaly samostatnost. Když to uvedu do fotbalového světa, musíme dětem vrátit jakýsi systém pláckového fotbalu, který se praktikoval v minulých letech úplně přirozeně.

Jak tedy správně zacházet s mladými fotbalisty?
První cíl je chtít vůbec s mládeží v daném klubu pracovat. Děti jsou, jen potřebují najít vhodnou zábavu. A fotbal má oproti jiným sportům v tomto ohledu přední postavení, čehož se má využít. Zároveň k tomu oddíl musí mít trenéry, kteří budou s dětmi pracovat dobře. Důsledek dobré práce trenéra je to, že se děti těší na další trénink. Základem je pro takového kouče trenérská licence, kterou si může udělat ve spolupráci s okresním fotbalovým svazem. Ne všichni trenéři jsou držiteli těchto licencí a pak dochází k problémům. Děti fotbal chytne, ale musí získat vztah k fotbalu a ke sportu zároveň. To je základní úkol trenéra.

Pokračujte…
Fotbalová asociace České republiky má současný stav postavený tak, že pokud klub hraje na seniorské úrovni vyšší soutěž, musí disponovat i mládeží. Pokud ne, platí kompenzaci, která se vrací mládeži. V tomto případě budou v budoucnu kompenzace vyšší, protože pokud mohu dělat seniorský fotbal, mohu dělat i ten mládežnický.

Moment. Pak to ale daný klub nebude dělat z vlastní vůle, ale z povinnosti. Z toho pak může vzniknout právě špatná práce s mládeží, nemyslíte?
Já vám rozumím. Ale věřte, že když normální člověk začne dělat s dětmi, tak ho taková práce pohltí a nabudí tak, že ho bude zajímat jen to, jak děti na hřišti uspokojit. Je tu ale i opačná strana mince, která v tomhle hraje zásadní roli.

Jaká?
Ta, že zatím není z čeho trenéry mládeže platit. Můžeme dělat fotbal takzvaně srdíčkem, ale nejde to donekonečna. Já to vidím na sobě. Kdybych dřív netrénoval svého kluka, tak ani nevidím, jak roste. Spousta lidí zkrátka raději vyrazí na výlet se svojí rodinou, než aby strávila víkend na všemožných turnajích a dávala do toho i svoje peníze. Zde vidím velkou mezeru v legislativě. Obce či města sice mohou financovat klub, ale z těchto peněz se nesmí dávat odměny trenérům, funkcionářům či správcům. Výrazně by pomohlo, kdyby tohle bylo povoleno. Za práci prostě musím dostat zaplaceno. To platí v každém civilizovaném světe. A je úplně jedno, zda se v místě hraje fotbal, házená, hokej či basketbal.

Přesvědčit kluby ke správnému přístupu je jedním z vašich hlavních úkolů v pozici Grassroots trenéra mládeže. V jaké míře se vám to daří?
To by měl asi posoudit někdo jiný, ale myslím, že pracujeme velmi dobře a tak, abychom dané úkoly plnili. V každém okrese mám jednoho „zapalovače“ a všichni odvádějí svoji práci na jedničku. Náš úkol je jasný – pomoct fotbalu i v té poslední vesnici.

Co všechno máte na starosti?
Naší práci bych rozdělil na dvě části – práce s výběry talentované mládeže, ale i vytváření podmínek a zábavy pro méně talentované hráče a vzdělávání trenérů. Od toho se pak odvíjí práce od mládežnického fotbalu, přes dospělý fotbal, ženský fotbal až po veteránský fotbal. V rámci ženského fotbalu jsme se například poprvé zúčastnili Olympiády dětí a mládeže. Talentová mládež směřuje k akademii a k reprezentaci České republiky v kategorii U15. Pořádáme kempy jak pro hráče, tak pro brankáře. Jsou i případy, kdy se gólman z vesnice probojuje do regionální akademie, kde je v konkurenci těch nejlepších. Také se ale bohužel setkáváme třeba s tím, že některé kluby neposílají do okresních výběrů své hráče, aby jim je náhodou větší klub nesebral. Pokud je někdo talentovaný, nebraňme mu jít za lepším, pokud chce. Tahle návaznost je klíčová.

Jaký máte přístup k hráčům, co makají, ale na vyšší mety zkrátka nemají?
I to samozřejmě patří do naší práce. Rodiče chtějí mít hráče v Chelsea, ale i když kluk maká, brzy či později zjistí, že v Chelsea nebude, protože nemá takovou výkonnost. Po takovém zjištění se pak hráč od fotbalu odvrací, což je špatně. Je na nás, abychom fotbalistu přesvědčili, aby u sportu zůstal, byť třeba jen na nějaké okresní úrovni. Člověk sportuje, žije zdravě, má kamarády, to vše mu pak pomáhá i v běžném životě. 

Který okres je na tom z pohledu mládeže nejlépe?
Složitá situace je i díky sociálnímu složení na Mostecku. Tam nejsou skoro žádné obce, přitom je to místo s velkým potenciálem, což se v minulosti i ukázalo. Menší kluby ale mají kolem sebe Most a Litvínov a snaží se. Velmi dobře je na tom naopak Teplicko a Litoměřicko. Také Děčín má velmi solidní mládež. Bohužel ale nedisponuje klubem, který by hrál vyšší soutěže. Děčín by si jako město zasloužilo hrát výš než v kraji. Koneckonců je to pak dobře i pro mladé hráče, kteří vidí své vzory přímo v akci. 

Existuje zahraniční cesta, která se vám zamlouvá a kterou se Česko může inspirovat?
Úspěšnou cestou je nyní cesta regionálních akademií. Je to příklad rakouské, švýcarské či belgické fotbalové školy. Jsou to vlastně i země, které se nám rovnají v počtu obyvatel. V těchto akademiích je konkurence nejlepších a dostat se do nich mohou i hráči z nejmenších klubů. To je věc, které by se měl český fotbal držet a která by nás jednou mohla vrátit zpátky nahoru.

Na závěr ještě jedna věc, která s tím vším souvisí. Dnešní děti nejsou schopné udělat obyčejný kotrmelec. V čem je potíž?
Mnohdy v přístupu rodičů, ale i učitelů tělocviku. Staráme se o to, aby tomu tak nebylo. Fotbalová asociace České republiky spustila projekt Škola v pohybu, kdy naši trenéři nabízejí základním i mateřským školám návštěvu hodin tělesné výchovy s metodickými ukázkami, jak udělat hodiny efektivnější a zábavnější. Zde je krásně vidět rozdílný přístup. Pokud učitel má radost z toho, že my přijedeme a bere to tak, že nemusí nic dělat, je to strašně špatně. Naštěstí jsou pořád učitelé, kteří jsou z naší návštěvy nadšení a berou v potaz to, že se od nás něco mohou naučit. Někdo zkrátka pracuje s dětmi úžasně, někdo je bere jako přítěž. 

Jsou případy, kdy se s dětmi raději nedělá nic, aby se jim něco nestalo…
Bohužel. Ano, může se dítěti něco stát, třeba si zlomí nohu při cvičení, to se stávalo i před padesáti lety. Rodiče dnes ale školu žalují a vše jde až na radnici. A aby se těmto věcem předešlo, tak se s dětmi raději nic nedělá, což je totální nesmysl. Z toho následně pramení fakt, že děti nejsou schopné udělat ani kotrmelec. Pořád tvrdím, že je lepší jedna zlomená noha, než moderní civilizační choroby. Životní styl je dnes hodně pasivní.

Jan Štefko
Datum a místo narození: 30. října 1956 v Mostě
Dosažené vzdělání: středoškolské
Fotbalová kariéra: Most
Trenérská kariéra: Most, Teplice, Grassroots trenér Ústeckého kraje
Oblíbený hráč: Lionel Messi
Oblíbené jídlo: cokoliv od manželky
Oblíbené pití: pivo
Oblíbený spisovatel: John Grisham
Oblíbený film: Motýlek