A aby toho nebylo málo, věnuje se sympatická slečna ještě tenisu a stíhá i studium na sportovním gymnáziu v Jablonci nad Nisou. V době jarních prázdnin neváhala navštívit svou dřívější základní školu Vinařská a poskytnout Deníku rozsáhlý rozhovor.

Nikolo, ze šampionátu v Calgary jste si přivezla bronz. Vyprávějte jaké to bylo…
V Calgary byly ty nejlepší týmy z celého světa. Hrálo se ve dvou základních skupinách a z každé z nich postupovaly dva týmy do semifinále. Ve skupině jsme měli Německo, Kanadu a Finsko. V prvním utkání jsme prohráli s Kanadou 2:11. (smích). Ale oproti nim jsme byli o dva roky v průměru mladší. Pak jsme po velkém boji porazili Finsko 5:3 a poslední duel ve skupině jsme hráli s Německem, kterému jsme dali vítězný gól osm desetin vteřiny před koncem na 3:2.

Pak jste se dostali do semifinále…
To jsme hráli proti Americe, protože ta vyhrála tu druhou skupinu. Už před zápasem naši trenéři zvažovali, jestli máme hrát naplno a vrhnout síly do boje, kde máme malou šanci na vítězství, nebo jestli se máme raději šetřit na zápas o třetí místo, který se hrál hned další den. Nakonec jsme se tedy dohodli, že se budeme snažit hrát naplno. Ale když to bylo 0:4, tak říkali, ať hrajem tak, abychom dostali co nejméně gólů, ale zároveň tak, aby se nikdo z nás nezranil. Takže jsme nakonec dostali 0:8.

A šli jste do utkání o bronz…
O třetí místo jsme hráli se Švédskem. Dvě třetiny jsme vedli 1:0. Holky už o druhé přestávce v kabině říkaly, že už to musíme udržet. Zdálo se mi, že to tak trochu podceňují. Už si myslely, že to máme vyhrané. A přesně to se i potvrdilo, vlezly jsme na led a během dvou střídání dostala první lajna dva góly. My jsme totiž celou dobu hrály jen na dvě lajny. Ze třetí třetiny byly odehrány asi dvě minuty a najednou to bylo 1:2. Pak jsme ale s klikou díky odražené střele vyrovnaly na 2:2 a daly jsme i další sporný gól, který padl bruslí. Na 4:2 už jsme pečetily při power play.

Co se dělo potom?
To bylo něco neskutečného. Takový pocit jsem v životě nezažila a přála bych ho snad každému. Ale na druhou stranu nás to stálo spoustu práce a to by podle mě někteří lidé ani nedokázali.

Šampionát se konal v Calgary, jak se vám tam líbilo?
Město to je pěkné, ale moc jsme si ho neprohlédli. Všechny zápasy byly večer. Každý den se hrály čtyři. Ráno jsme měli rozbruslení, pak odpočinek a večer zase zápas, takže času bylo málo.

Ale nějaké zážitky určitě máte, že?
Byli jsme se podívat na NHL. Ale nijak mě to nenadchlo. I první liga v Ústí byla lepší než tohle. Přestože se všude vypráví jaká je tam atmosféra, tak tam lidé chodí jak do divadla. Vůbec nefandí, mlčí a jen jedí popcorn. Žádný „kotel“, nebo něco podobného. Sice tam je narvaný stadion, šestnáct tisíc lidí v dresech, ale všichni mlčí. Takže spíš než zážitek to bylo zklamání.

Ale hokejově je to asi lepší, než první liga u nás, ne?
To já vůbec nevím, protože jsem vůbec neviděla na led. Seděli jsme hodně vysoko, protože jsme měli lístky zadarmo.

Jak o vás bylo na MS postaráno?
Bydleli jsme v luxusním hotelu, všechno bylo nádherné. Ale jídlo mi moc nechutnalo. Tady v Čechách je jídlo lepší. Ale ještě před tím šampionátem jsme bydleli dva dny u rodin a tam to bylo dobré.

U rodin? Jakých?
Náš tým byl před šampionátem rozdělen do tří skupin a každá z nich bydlela u jedné ze tří rodin Kanaďanek, které hrají v Česku za Slavii.

Jací byli Kanaďané? Přátelští?
Hodně přátelští (smích). Já měla takovou zkušenost, že na mě před kabinou po zisku bronzu čekal jeden místní mladík a chtěl se se mnou bavit a přitom mě vůbec neznal.

Pomohl vám tedy šampionát i z hlediska jazykové vybavenosti?
Určitě. I když první dva dny jsem se styděla, že plácnu nějakou kravinu. Dokonce jsem tam v průběhu utkání o bronz dělala rozhovor pro místní televizi. To bylo něco (smích).

Kolik lidí na MS chodilo do ochozů?
Málo. Tím, že byla sezona NHL v plném proudu, tak jsme to hráli na dvou stadionech nějaké univerzity. Ten jeden byl menší než tady v Ústí a ten druhý byl dokonce úplně bez tribun. Jenom na zápas o bronz dorazilo dost lidí.

Co vás čekalo po příletu do Česka?
Na letišti na nás čekali fanoušci a rodiče. Někteří z nich byli i v dresech. Pak jsme měli přípitek a všichni tam brečeli.

Jak se vůbec dívka z Ústí dostane na šampionát do Calgary?
Je to dlouhá cesta a hlavně hodně dřiny. Musíte brzo začít, trénovat se správnými lidmi a dát tomu veškerý svůj volný čas. Je jasné, že lidé, jenž upřednostňují počítač, se těžko někam dostanou.

Kdy jste začínala s hokejem?
Bruslit jsem začala ve dvou letech, protože můj táta trénoval ústeckou základnu. Ve čtyřech už jsem hrála hokej.

Takže jste už odmala snila o MS?
To ne. Vůbec nevím, jak jsem přišla na to, že chci hrát hokej. Táta ho dříve také hrával a pak pískal, takže mi nebránil, ale ani mě do toho nenutil.
V Česku hrajete za Litvínov, jaké je hrát v tak nízkém věku nejvyšší ženskou soutěž? Přijaly vás spoluhráčky?
Ze začátku to bylo nic moc. Mladé holky musí sbírat puky, vyplachovat lahve a tak. Asi by to tak být nemělo, ale je to tím, že starší hráčky, když byly mladší, tak to také musely dělat, a proto to teď setrvává. Já bych to zavedla tak, že by se to mělo pravidelně střídat.

Kam až se dá v ženském hokeji dostat?
Pro mě je momentálně největší motivací start na olympiádě ve Vancouveru. Ale hodně dobré je také dostat se někam na univerzitu do Kanady nebo do Ameriky.

Studujete sportovní gymnázium v Jablonci, kam byste se chtěla dostat po maturitě?
To vůbec nevím. Záleží na tom, jestli se někam dostanu se sportem. Pokud ano, tak asi nedostuduji, protože jsem teprve v prvním ročníku. Když se nikam nedostanu, tak asi půjdu někam na vejšku. Nejspíš na FTVS, to teď dostudovala moje sestra.

Sestra také sportuje?
Mám dvě sestry a obě sportují. Veronika byla hrozný lempl, ale teď vystudovala FTVS a dostala se na Karlovu univerzitu, což od ní nikdo nečekal. Ta druhá, Hana, byla trojnásobnou mistryní ČR v plavání.

Jaký je váš životní sen?
Nejbližší je dostat se na olympiádu. Letos jsem kvůli věku ještě za seniorskou reprezentaci hrát nesměla, ale na olympiádě už bych mohla.

Bydlíte na internátu, jak jste si zvykla být dál od rodiny?
No, ze začátku to bylo dobré. Domů se mi ani moc nechtělo, ale teď jsem šťastná pokaždé, když můžu být chvíli s rodinou. A to i přesto, že musím každý den o prázdninách trávit na kurtu.

Na kurtu? Proč?
Já totiž hraju i tenis (smích).

A co vás baví víc?
Na to se mě ptají všichni. To nejde říct, protože tenis je sport jednotlivce a hokej je týmový.

Dotáhla jste to někam v tenisu?
Nejlépe jsem byla desátá v republice. Tenis se mi ale líbí víc v tom, že se s ním v budoucnu dá vydělat. Hokejem asi těžko.

Kdo je vaším hokejovým vzorem?
Víťa Jankových, který dříve hrál za Ústí. Sice to byl spalovač šancí, ale moc se mi líbilo, jak hrál.

A tenisovým?
Dříve to byl Roger Federer, ale teď už ne. Začalo mě na něm štvát, že se neumí smát. On vyhraje a ani nemá radost.