Hokejové MS před deseti lety je pro mě jedním z těch, které si velmi dobře pamatuji. Ani nevím, kterou ze vzpomínek bych vytasil jako první. Přes 70 tisíc diváků v Gelsenkirchenu? Američané ve skupině o záchranu? Skvělí Dánové? Nečekaný postup Němců do semifinále? Převládají ale samozřejmě ty, které se týkají české reprezentace. Nikdy nezapomenu na množící se omluvenky slavných hvězd a opor. Na to, jak stál podceňovaný tým složený z hráčů, kteří nominaci ani nečekali, na hraně propasti už dvě kola před koncem osmifinálové skupiny. Češi ale zvládli bitvy s Lotyši i Kanadou, navíc v rozmezí menším, než 24 hodin, skvěle, a rozjeli se za zlatem.

Dovolím si tvrdit, že to nám tehdy zařídili dnes již bohužel nebožtíci Jan Marek a Karel Rachůnek. Marek totiž proměnil vítězný nájezd jak proti Finům ve čtvrtfinále, tak proti Švédům v bitvě o finále. Tam vystřelil pokračování duelu osm vteřin před koncem Karel Rachůnek a jeho legendární Rachna kachna.

V ten den jsme na vysoké škole absolovali geologickou exkurzi po Českém středohoří a okolí. Češi hráli už odpolední duel, i přesto, že jsme se snažili pana profesora Pokorného popohánět všemi možnými způsoby, nevypadalo to, že bychom stihli alespoň závěr zápasu. Tehdy ještě nebyly samozřejmostí neomezené paušály či dokonce data v telefonu, výsledky tak chodily různým žákům spíš přes SMSky nebo jsme v autobuse při přejezdu z lokality na lokalitu volali domů. Branek moc nepadalo, a tak se nervozita stupňovala.

Poslední zastávkou byly Zubrnice, v tu dobu zbývalo do konce pár minut. Už si nepamatuji, co přesně měl pan profesor v plánu navštívit, ale kroky všech studentů zamířily do nejbližší hospody dokoukat drama. Vybavuji si, že to musel být snad jediný lokál v obci, protože byl namačkaný lidmi, takže jsme sotva stáli u dveří. Do konce zbývalo méně než půl minuty a Švédové akorát vyhodili na zakázané uvolnění.

Pomalu jsme se smiřovali s porážkou, jenže pak přišla Rachůnkova dělovka a celá krčma explodovala nadšením. Šlo se do prodloužení, bohužel jsme byli nemilosrdně přinuceni dokončit exkurzi, nastavený čas a nájezdové drama jsme tak poslouchali v autobuse. To už měla jedna ze spolužaček na hlasitý odposlech hovor s rodiči, kteří přiložili mobil k televizi. Jako za válečných dob u rádia jsme tak seděli celá třída u jednoho telefonu a prožívali pouze audioprojev toho, co se děje v Kolíně nad Rýnem.

Po rozuzlení penaltové loterie a postupu do finále, kdy jsme akorát přijížděli k fakultě, jsme začali mohutně oslavovat, část z nás se pak sešla i v hospodě na nedělní finále. Z něj si pamatuji především tvrzení odborníků, kteří dopředu tvrdili, že ruská mašina s 26 výhrami v řadě nepůjde zastavit. Pravda, tehdy měla sborná opravdu nabitý kádr, ale tým složený z nečekaných účastníků šampionátu ji přehrál bojovností a obětavostí, které podpořil fantastický Vokoun. Rusům za stavu 0:2 nepomohla ani opravdu dvojnásobná přesilovka, kdy v závěrečných minutách hráli dokonce v šesti proti třem a Češi získali zatím poslední nejcennější kov z mistrovství světa.

Nejen díky zlatým medailím, ale i kvůli památnému semifinálovému dramatu, které má pro mě osobně ještě speciální osobní příběh, je tento šampionát jedním z těch, na než vzpomínám nejraději a nikdy na něj nezapomenu.