K fanouškům jste velmi vstřícný. Bylo tomu tak vždycky?
To ne. Když hrajete, máte větší zodpovědnost, nervy. Teď je to jiné, užívám si to.

Setkával jste se za vaší kariéry hodně s příznivci?
Tenkrát nebyly žádné fankluby, moc jsme nikam nechodili. Maximálně byly besedy pro lidi z Poldovky. Jenže my neměli žádné fotky, žádné propagační předměty. Až když jsme letěli do Ameriky, tak nám nějaké udělali. Teď má každý hráč své fotky, to tehdy nebylo. Občas někdo přišel, že by chtěl podepsat na papír, do sešitu, měl tam vystřižený obrázek ze Stadionu. Anebo si chtěl aspoň popovídat.

Na vlastní oči
Už z televizních a rozhlasových rozhovorů z Milana Nového sálala pozitivní energie, byla radost ho poslouchat. Osobní setkání mi můj dojem potvrdilo. Je zdravě sebevědomý, uvolněný a především nesmírně ochotný a vstřícný. Jak k novinářům, tak i k těm, kteří si přijdou pro podpis nebo chtějí jen tak prohodit slovo a zavzpomínat na časy dávno minulé. Jako velký hokejový fanoušek jsem se s chutí začetl do Nového knihy, kterou napsal společně s novinářem Davidem Lukšů. Dílo s jednduchým, ale výstižným názvem Hokejová legenda Milan Nový rozhodně nezklamalo. Je psáno jednoduchým jazykem, a i když nenabízí žádné skandální odhalení, pár pikantérií v něm čtenář objeví. Především by ale mělo sloužit mladým hokejistům jako dobrý příklad. To, jak Milan Nový pracoval, je totiž cesta k úspěchu. A přesně to je i Nového poselství všem, kteří sní o velké kariéře. 

Teď jste ale dobře vybavený, malým klukům jste dával podpis na fotky.
Vybral jsem čtyři fotky, které se mi líbily, a nechal je vytisknout. Ať mají malí fandové vzpomínku.

Určitě si uvědomujete, jak moc důležité je pro malé kluky setkání s hokejovými idoly.
Právě. Snažím se mít pozitivní přístup, jsem optimista. Těm klukům je potřeba ukázat cestu, říct jim něco přátelského.

Jak se vaše kniha prodává?
S mojí knihou to jde dobře. Díky těm, kteří se o ni zasloužili, partnerům, sponzorům, bychom ji rádi darovali 33 vybraným hokejistům z Rytířů a PZ. S Jardou Jágrem je vybereme a budeme sledovat jejich cestu, jestli si taky někdy zahrají extraligu. Já si vyberu nějaké, Jarda nějaké, pak se vsadíme, kdo bude mít víc kluků v lize. Je to hezká myšlenka, že jo? (úsměv)

Parádní. Ti kluci opravdu vzory potřebují.
Když jsem byl já kluk, tak jsem měl vzor v první lajně Karas, Vimr, Lidický. Jarda Jágr měl zase za vzor mě a další moje vrstevníky. A tihle mladí se vidí v Jardovi. Jak vidíte, tak v Kladně je dlouhá hokejová tradice. Já jen věřím, že se extraliga v téhle sezoně zachrání, že se dodělá na stadionu střecha, abychom mohli hrát v příští sezoně doma.

Co říkáte na to, že se musí na domácí zápasy jezdit do Chomutova?
Já před kluky smekám! Vezměte si, kolik kilometrů navíc za sezonu nacestují, to jde do tisíců. A teď přijdou mlhy, plískanice. Trošku to připomíná rok 1959, kdy se kvůli výstavbě našeho zimáku hrálo v Praze na Štvanici. Tu generaci obdivuji. Lidi ho stavěli svépomocí, chodili pomáhat po práci v Poldovce. I hráči ho pomáhali stavět. A na tehdejší dobu byl krásný.

Teď už by to nešlo, aby hráči pomáhali, že?
Dneska je ten sport daleko náročnější. Hokejisti hrajou třikrát v týdnu, mají víc tréninků, vše je fyzicky těžší. My se také tréninkům hodně věnovali, ale teď je to ještě intenzivnější. Nám by kluci udělali největší radost, kdyby se zachránili. Budu se opakovat, ale tady je ta historie obrovská. Tolik hráčů v nároďáku, v NHL… To snad žádný jiný klub nemá!

Na hokeji v Litvínově si požitkáři přijdou na své. Výběr jídla a pití mají bohatý.
Nízké návštěvy v Litvínově trápí i prodejce občerstvení. Fanouškům chybí „maxík"

Svou knihu hodně propagujete, setkáváte se teď hodně s fanoušky. Co vám říkají?
Díky těm, kteří se o knihu zasloužili, bude tour po extraligových městech. Vždy tam budu já a místní legenda. Těší mě, že všechny kluby na to kývly. A co se fandů týče, tak potkávám hodně lidi, kteří už knihu četli. Říkají, že se jim líbí, že jsem byl opravdu dobrý hokejista, že jsem dával hodně gólů. Ptají se na Kanadský pohár, na různé věci, které v knize jsou.

Zaskočilo vás něco z toho, co jste se o sobě od lidí dozvěděl?
Že vypadám na sedmdesátku dobře. (smích) A ptají se, co mám s nohou.

Zdroj: Deník/František Bílek

Co tedy s ní máte? Hokej už pár let nahrajete, i tak se mi ale zdáte stále aktivní.
Nemám tam chrupavku. Měl bych jít na operaci, ale bojím se. Beru léky, rehabilituji, budu si nechávat píchat nějaké injekce, mám tam výrůstek. Věřím, že to pomůže, ale v mém věku už se na operaci bojím jít, nechce se mi.

Nepomůže ani motivace v podobě větší pohyblivosti?
To víte, že to je motivace. Chci být zdravý. Pořád chodím na hokej, mám rád kulturní akce. Nejsem ten typ, který by seděl doma nebo šel do hospody na pivo. To tak jednou za rok.

Donedávna jste střílel na vaší zahradě puky na železnou bránu. Nečeká ještě na vás?
Ta branka je tam pořád, ale na mě už nečeká. Ani na vnoučky, nejsou sportovci. Ale chtěl bych k sedmdesátinám uspořádat vzpomínkový zápas s Kladnem. Až se otevře náš zimák. Já bych byl trenér, vzal bych si k sobě nějakého jiného slavného trenéra. A hráli bychom proti českým hokejovým legendám.

Tomáš Hunal jako asistent hlavního kouče Teplic Jiřího Jarošíka
Někdejší řízný bek Hunal: Zákaz hlavičkování? Čím větší blbost, tím víc se řeší

Ještě se vrátím k té brance, k vašemu způsobu tréninku. Když si každý malý hokejista přečte vaši knihu, především pak kapitoly o tom, jak jste na sobě pracoval, jak jste měl na zahradě branku, na kterou jste denně střílel, jak jste běhal se závažím a přidával si, tak by ho tohle vše mělo namotivovat k podobné práci. Věříte, že kniha bude fungovat jako motivace?
To musí ale chtít hlavně ti kluci sami. Žádný táta, žádná máme je do toho nesmí tlačit. Já si vše psal do notýsku. Zapisoval jsem si svoje tréninky. A šel jsem makat, i když bylo ošklivě. To je na tom to nejtěžší - přinutit se jít běhat, střílet, i když se vám nechce. Hokejový pánbůh vám to pak na ledě vrátí.

Zdá se, že takových kluků je ale čím dál méně.
Ve Švédsku přijde trenér do kabiny mládežníků, dá jim plán toho, co mají dělat na suchý. A kluci jdou a udělají to. U nás? Když v kabině nebo tělocvičně trenér není, tak to kluci ošidí. Myslí si, že to dělají pro trenéra, pro rodiče. Ale dělají to pro sebe! Bez práce se nikdo nikdy nikam nedostane. Co myslíte Patrňák? Dřel. Jakub Vrána taky. Tomu jsem v Českých Budějovicích předával cenu pro nejlepšího střelce, bylo mu 13 let. Říkal jsem mu, že udělá kariéru. A on ji udělal. Dřina je cesta.