Zeměpisný hlavolam… Roman Karel pochází z Chomutova, kde prožil celé dětství. Momentálně žije nějakých patnáct let v Kolíně, kam se přestěhoval s rodinou za prací. Jeho srdcovou záležitostí jsou Pardubice, kde sídlí jeho milovaný klub. A závislost na něj si vytvořil ve Vysokém Mýtě, kde strávil učňovská léta. S pomocí svých dětí si plní klukovský sen. Zatímco jeho potomci si mohou pověsit ke stropu v pokojíčku na padesát originálních dresů svých oblíbenců, on měl jediný. A ten si ještě musel nechat vyrobit.

„Za doby mého mládí neměl žádný fanoušek dres, protože zkrátka nebyly k dostání. Umluvil jsem babičku, aby mi ho ušila. Vystříhal jsem si písmenka z látky, nakreslil znak a podle něj udělal šablonu. Babička to pak na koupenou látku na stroji vyšila,“ vzpomíná Roman Karel v povídání pro Deník.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Nadšenec pardubického hokeje se narodil 224 kilometrů od Pardubic. Při pohledu na mapu republiky to bylo prakticky do všech českých klubů blíž. Především je zvláštní, že mu neučaroval Litvínov, kam to měl, co by kamenem dohodil a zbytek došel pěšky…

„Pocházím z Chomutova, ale Pardubicím fandím odmalička. Mám ještě dva sourozence. Jednoho mladšího bráchu a jednoho staršího. Byli jsme hokejová rodina. Chodili jsme v Chomutově na hokej, koukali jsme na něj v černobílé televizi. Já jsem začínal někdy v šesti letech. Hokej byl u nás vším. V Pardubicích hrála legendární trojice Martinec, Šťastný, Novák a mně to nějak utkvělo v hlavě. Nevím proč, ale od začátku jsem fandil Pardubicím. Litvínov jsem nikdy neměl moc rád. I když jsem bydlel od Pardubic strašnou dálku, tak pro mě byly vždy jednoznačně prioritou. Odmalička srdcovka,“ vyznává se z lásky k pardubickému hokeji Roman Karel.

Na rozdíl od jeho vrstevníků z Pardubic a okolí byly jeho návštěvy tehdejší Tesly prakticky nemožné.

„Když jsem byl starší, tak jsem se jednou, dvakrát za sezonu vydal se svým dědou do Pardubic. Dostat se tam od nás bylo šílené. Ale jinak, když hrály Pardubice v Litvínově, tak jsme tam jezdili s kamarády. Všichni fandili Chéze a já jediný Tesle,“ usmívá se.

Kvůli hokeji přes půl republiky a do vedení SSM

Zlom v jeho životě nastal v roce 1985, který byl pro československý hokej historickým. Na domácím mistrovství světa vystoupal na nejvyšší stupínek. On sám ukončil základní školu a vydal se do světa.

„Jak dal Jirka Šejba ve finále Kanadě tři góly, tak se ve mně vášeň k hokeji rozhořela naplno. Rozhodl jsem se pro učňák Karosy ve Vysokém Mýtě. Hlavním důvodem byl fakt, že je to kousek do Pardubic. A když jsem se na pohovoru dozvěděl, že se jezdí do Pardubic na hokej, tak už nebylo o čem diskutovat,“ vrací se hluboko do minulosti Roman Karel.

A být obyčejným účastníkem zájezdů mu nestačilo.

„Jakmile jsem vstoupil do učení, stal jsem se jedním z členů rady SSM, abych mohl pořádat zájezdy na hokej. Za ty tři roky v učilišti jsem vynechal jediný domácí hokej. Tam se moje fandění pardubickému klubu postupně změnilo až v šílenství,“ vysvětluje a přibližuje, jak podobné organizování výprav vypadalo: „Zavolal jsem na klub, kde mi zajistili vstupenky pro účastníky zájezdu. Pak jsem musel naplnit autobus. S tím ale nebyl problém, protože se jednalo o jedinou takovou aktivitu na internátu. Navíc jsme byli celorepublikovou školou. Chodili do ní i kluci ze Slovenska. Takže, když hrál v Pardubicích třeba Slovan Bratislava, jeli chalani fandit Belasým.“

Učení Romana Karla vychází na druhou polovinu osmdesátých let, kdy pardubická Tesla kralovala československé lize.

„Zažil jsem takové hráče jako Haška, Šejbu, Janeckého, Evžena Musila, Čecha, Frantu Musila. Byly to ty nejlepší roky. Nezapomenu na titul v sezoně 1986/1987. Ten druhý už jsem na učňáku nestihl. A málem jsem přišel také o pátý rozhodující zápas ve finále,“ orosí se dodatečně.

„Byl jsem nemocný a celý týden nechodil do školy. Kurýroval jsem se doma v Chomutově a máma mě nechtěla pustit do Pardubic. Vysvětloval jsem jí, že tam bude devět tisíc lidí a já se ztratím v davu… Vždy jsem chodil fandit na Jižní tribunu a tam se procházelo dlouhou chodbou. A co čert nechtěl, potkal jsem v ní svého třídního učitele. Ale nepráskl mě. Naopak mi řekl: Romane, to bych se spíš divil, kdybych tě tady neviděl,“ pousměje se nad další vzpomínkou.

Se svoji Teslou byl i při venkovních zápasech. Aniž by opustil teplo domova či internátu…

„V naší době nebylo finančně tolik možné cestovat s týmem ven. Na mámině kapesním rádiu jsem poslouchal S mikrofonem za hokejem. Těšil jsem se na to celý den. To byl úplně jiný zážitek než nyní. Člověk nevěděl, že Pardubice vstřelily branku, dokud nedoputovalo kolečko na stadion, kde hrály. Když jsem to vyprávěl svým klukům, tak to nemohli pochopit. Zkrátka žijí v on-line době,“ poukazuje na nové technologie Karel.

A při poslouchání rozhlasového přijímače, kde se po devatenácté hodině rozezněla známá znělka, mohl v ruce svírat maximálně tak odznak svého milovaného klubu.

„Neexistovaly žádné fanshopy. Na stadionu se prodávaly tři fotky a hokejový zápisník na celý rok. Takže v té době jsem měl maximálně klíčenku a možná nějakou samolepku,“ připomíná socialistické časy.

S tím souvisí skutečnost, že získat dres nějakého hráče bylo v té době nadlidské. Jenže Čechoslováci byli na nedostatkové zboží zvyklí, a tak se lidové tvořivosti meze nekladly…

„Měl jsem svůj vlastní dres. Umluvil jsem babičku, aby mi ho ušila. Vystříhal jsem si písmenka z látky, nakreslil si znak a podle něj udělal šablonu. Babička to pak na koupenou látku na stroji vyšila. Udělala mi bílý, který mám dodneška a červený. Také mně upletla červenobílou šálu i kulicha. Tenkrát nikdo neměl dres, protože to zkrátka neexistovalo. Když jsem přijel do Pardubic na hokej v dresu Jirky Šejby, tak všem spadla brada. Taky si pamatuji, že jsem měl kalhoty s jednou červenou a druhou bílou nohavicí. Vychovatelé na mě pokřikovali, že jsem se snad pomátl. Nikdo to na intru nechápal, měli mě tam za blázna.“

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Za minulého režimu to bylo složité i se získáváním informací o svém milovaném klubu.

„Kupoval jsem si časopis Stadion a noviny Sport. Vystřihoval jsem si a lepil věci o Tesle. Měl jsem toho stoh sešitů. Tenkrát však byl problém někdy Stadion sehnat. Mamka ale pracovala v obuvi, kde zase nebyly k dostání některé boty. Měli jsme známou paní ve stánku PNS a ta mi nechávala pod pultem tento časopis. Na oplátku ji mamka schovala třeba Prestige. V pokoji jsem si lepil na zeď plakáty Tesly nebo pardubických hráčů. Rovněž jsem si temperovými barvami nakreslil na zeď jména jako Hašek, Šejba, Janecký,“ zasní se.

Teď si Roman Karel může plnit dodatečně nenaplněné dětské sny, o tom, jak má vypadat dětský pokoj. Jeho synové si v tomto nemohou přát lepšího tátu.

„Vyzdobit klukům pokoj byl spontánní nápad. Jednou odjeli do školy v přírodě a já je chtěl překvapit. Tak jsem jim vyrobil na zeď velké logo. Oni z toho byli úplně unešení, a tak to začalo přibývat.

Dvojčata chlapeckého pohlaví. V pokračování předávání lásky k pardubickému hokeji si nemohl naplánovat lepší scénář… Už na to není sám.

„Kluci se narodili ještě v Chomutově. Do Kolína jsme se přestěhovali v jejich čtyřech letech. Když byli úplně malí, tak jsem je ještě na hokej nebral. Přiznám se, že jsem se nemohl dočkat toho, až povyrostou a já je vezmu poprvé do Pardubic na hokej. Bylo jim asi deset. Nemohl jsem vědět, jestli je to chytne, jestli budou jako já. Jsou ale moje krev. Od prvního zápasu byli nadšení. No a teď už to trvá jedenáct let. Nechyběli jsme na žádném utkání včetně těch přípravných,“ připomíná.

Zatímco on se aktivně „podílel“ na pěti ze šesti pardubických titulů, jeho následovníci na svůj premiérový stále čekají.

„Synové bohužel zažili jenom ty horší sezony, baráže, utrpení z proher. O to více se těšíme na tu letošní. Přál bych jim zažit si ty slastné pocity po zisku titulu.“

Fandil Pardubicím jako kustod Chomutova

Tři chlapi v chalupě. Tři fanatičtí fandové pardubického Dynama. Co říká na to, že má z jednoho pokoje nefalšovaný fanshop paní domu?

„Seznámili jsme se v Chomutově na zimáku, kde jsem dělal u týmu kustoda. Ona od prvopočátku věděla, že hokej je pro mě vším. Například jsem si vymodlil na vedení, abychom hráli přátelský zápas s Pardubicemi. Uskutečnil se v Havlíčkově Brodě. Stál jsem na střídačce Chomutova a fandil Pardubicím. Všichni si klepali na čelo a říkali, že to není normální. Jenže, nemohu si pomoct, pardubický hokej je pro mě všechno a žena to ví,“ říká Roman Karel.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Rodinný poklad, jinak se bohatství Karlových snad ani nedá nazvat. Žádné zlato, drahokamy, ale dresy, a další na hokejovém trhu cenné předměty. Dají se artefakty vůbec spočítat?

„To snad ani o nejde. Kdybych měl počítat i propisky a další drobnosti, tak se zastavíme někde u čísla tisíc. Já jsem zkrátka maniak. Jdu na hokej a moje první cesta vede do fanshopu. Kluci už jsou ze mě nemocní. Před každým zápasem zjišťuji, co tam mají nového. Aby mi něco náhodou nechybělo,“ přiznává spíše ženskou úchylku.

Fanoušci pardubického Dynama mají o produkty z fanshopu zájem.
Nejvěrnější fanoušci chtějí logo svého Dynama i na kondomech...

Zvláštní pozornost poutají pod stropem zavěšené dresy. Každý z nich má svoji hodnotu, svůj příběh.

„Vlastníme jich kolem padesáti. Pro mě osobně má nejvyšší hodnotu ten ručně dělaný od babičky. Vážím si ale také dresů, které jsme vydražili v aukcích. Získat je na internetu, je asi to nejsložitější,“ přibližuje Karel starší.

Roman Karel se snaží být také originální. Prostě mít něco, co ostatní nemají.

„Nechávám klukům vyrábět knihy. Mají je z každé sezony. Fotili se třeba s hráči a ty snímky jsou v knížkách. Ještě sbírám hokejové kartičky čistě pardubických hráčů. Mám jich asi pět tisíc. To je moje hlavní vášeň. Naproti tomu syn Filip zase sbírá podpisy hráčů. Před každou sezonou mu vyrobím karty a pod ty se mu podepisují. Kluci také dříve sbírali vstupenky, vrácenky. Jenže v této době, kdy se chodí turnikety, už všechno zaniklo. Navíc si už pořizujeme permanentky.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Dynamo je pro něj vším. Přestože se cit nedá převádět na finance, kolik ho asi tato neobyčejná láska už stála peněz?

„No odhaduji to někam k půl milionu. Nicméně nechodím do hospody, nekouřím. Veškeré peníze, které vydělám na víc, utopíme v hokeji. Dokonce plánujeme dovolenou tak, aby nám nezasahovala do programu hokejistů. Včetně přáteláků. Teď naposledy jsme si udělali výjezd do Itálie na Dolomiten Cup. Patnáct set kiláků tam a po hokeji hned zase domů,“ dodává hokejový „blázen“ Roman Karel.

Dvojrozhovor: Já na bráchu, brácha na mě…

Pánové, jste z Kolína. Proč jste si vybrali zrovna pardubický hokej?

Filip: Pardubice jsou nejlepší klub v extralize. Když nás taťka vzal na první hokej, tak jsem věděl, že už jim budu fandit napořád. Klub mi okamžitě přirostl k srdci a jsem rád, že fandím zrovna Dynamu. Je to na celý život.

Navedl vás k fandění Pardubicemi „posedlý“ táta?

Matěj: Ne. Začali jsme sami, ale je jasné, že nás trochu ovlivnil. Jsme rádi, že nás vzal na hokej. První zápas s Karlovými Vary byl úžasný. Tak se nám to líbilo, že nás táta musel vzít i na venkovní utkání do Kladna.

Kdy jste poprvé začali trochu více vnímat pardubický hokej?

Filip: Hokej jsme sledovali odmalička v televizi. V naší rodině to ani jinak nejde (smích). Poprvé mě opravdu uvízly Pardubice v hlavě, když jsem viděl, jak Petr Koukal zvedal v Brně nad hlavu mistrovský pohár po vítězném finále. Od té doby jsem začal Pardubicím fandit.

Kdy jste začali sbírat a kupovat předměty z prostředí pardubického hokeje?

Matěj: Vlastně od prvního zápasu. Taťka nám koupil dresy, čímž jsme vlastně založili naší sbírku v pokoji.

Je společná, nebo si každý opečovávate své bohatství?

Filip: Všechno máme dohromady. Dá se říct, že přiměřeně stejně. Když si něco kupujeme, tak hned dvakrát: dresy, šály, trika. Jako správná dvojčata (mrkne). Ještě, že má taťka tu svoji Teslu, a za nic ji nemění. Jinak by to bylo třikrát (smích). Zato my chceme každý rok novou kolekci.

Chodíte v oblečení s nápisem Dynamo jenom na hokej?

Matěj: V dresech chodíme jenom na hokej, ale jinak se oblékáme do Dynama. Trička, šortky, ponožky. Zkrátka od hlavy až k patě (úsměv). Klidně i do školy.

Červená a bílá - barvy Pardubic. Jste tak "ujetí", že nosíte tuto kombinaci, i když nemusíte?

Filip: Devadesát procent našeho oblečení je s motivy Dynama. Bundy, mikiny. Takže tu červenou a bílou prostě máme všude.

Jaký máte oblíbený dres, ať už současného či bývalého hráče?

Filip: Když bych se měl vrátit do minulosti, tak Petr Sýkora, Dominik Hašek, Tomáš Rolinek, Milan Hejduk, Aleš Hemský. Ze současných preferuji dres Adama Musila.

Matěj: Stejně jako brácha bych si vybral Petra Sýkoru nebo Petra Čáslavu.

S Dynamem v posteli

Kromě toho, že v Dynamu chodíte, s ním také spíte. Máte hokejové sny?

Společně: Jasně o hokeji se nám zdá. Jak kluci získají titul (zasní se).

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

Jaký předmět vaší sbírky byste vybral za nejcennější?

Filip: Sbírám podpisy pardubických hráčů. Každou sezonu mi táta vyrábí kartičky s prázdným políčkem pro podpis. Nechybí mi ani jeden hráč toho daného ročníku. Mám jich kolem tisíce. Nejpyšnější jsem na autogram Dominika Haška. Moc často jsme ho totiž nepotkali.

Matěj: Mě baví spíše Dynamo na počítači. Hry na playstationu.

Když jste tací nadšenci, hráli jste hokej závodně?

Filip: Lákalo mě to. Ze začátku jsem se k tomu nějak nedostal a pak už bylo pozdě.

Matěj: Přestěhovali jsme se do Kolína a naši měli úplně jiné myšlenky, než nás dát na hokej.

Mrskali jste hokej alespoň doma a co na to rodiče?

Matěj: Hrajeme pořád. Večer si v pokojíčku zablbneme s florbalovými hokejkami. Já chytám jako Roman Will.

Filip: A já na něj střílím jako Petr Sýkora. Máme obouchané zdi od míčku i hokejek (smích). Ale táta to jako hokejový maniak toleruje.

Zdroj: Deník/Zdeněk Zamastil

V Kolíně se hraje Chance liga. Říká vám to něco?

Filip: Občas zajdeme, když je nějaký atraktivní zápas. Byli jsme třeba na Zlínu. Dříve jsme chodili více, když byl Kolín farma Pardubic. Jenže teď se dal dohromady s Mountfieldem a na utkáních jsou pořadatelé z Hradce. No a ti nelibě nesou, když přijdeme v pardubických dresech.

Matěj: Měli nejapné připomínky, že jsme si spletli halu a podobné narážky.

Kolín je poměrně daleko. Nechtěli jste se přestěhovat do Pardubic?

Matěj: Ne. Výlety do Pardubic jsou takové dobrodružství.

Filip: Sedneme do auta a po dálnici jsme v Pardubicích za tři čtvrtě hodiny. Dříve jsme jezdili přes Přelouč, ale teď už tam asi dva roky opravují na trase silnici.

Dynamo pod i na kůži

Dynamo se vám vrylo nejen na pod kůži, ale také na ní. A to doslova. Proč jste si ho vybral pro tetování?

Filip: Když jsem šel poprvé na tetování, tak jsem řekl, že chci motiv Dynama. A potom přibývala další. Dynamo je moje srdcovka a nesmí chybět ani na rukou.

Matěj: Mně stačí, když to má Filip. Bolí mě to, jen když slyším, jak to vypráví. Já měl také dobrého kamaráda. Ondřeje Kacetla, který ale odešel do Třince. Brácha si ho nechal vytetovat za mě.

Srdcovka. Neplánujete tedy nějaký ornament blízko srdce?

Filip: Ne, tetování na hruď zatím neplánuji. Ale chtěl bych si někam nechat vytetovat Wildu s Frodlíkem (současní gólmani Roman Will a Dominik Frodl). A pak mám v záloze připravený nápad na Adama Musila s Masarykovým pohárem. Dá se říct, že je to můj kamarád. Největší z Dynama. Tak věřím, že to bude už po této sezoně, až získáme ten sedmý titul.

Na co se mají vaše budoucí manželky a děti připravit?

Oba: Kdyby se to někdy stalo, tak na pardubický hokej (smích). A byt ve stylu, jako je náš pokoj. No a také, že budou jezdit se mnou na hokej. Prostě na život s červenou a bílou barvou (rozchechtají se).