Byl u nejslavnějšího momentu českého hokeje, vyhrál světový šampionát, ve Skandinávii na něj vzpomínají dodnes. Prošel si hokejovým rájem i životním peklem. Pětačtyřicetiletý Jan Čaloun toho zkrátka zažil nespočet a zdaleka nejen na ledě. V obsáhlém rozhovoru pro Ústecký deník se bývalý střelec vrátil nejen k famóznímu úspěchu v Japonsku. Poodhalil například současný stav ústeckého hokeje a zavzpomínal i na osobní vztah s legendárním Ivanem Hlinkou.

Od Nagana uplynulo přesně dvacet let. To už je dost dlouhá doba…

„Přitom mi to tak vůbec nepřipadá. Je to sice dvacet let, ale vzpomínky zůstávají stále v živé paměti.“

Co všechno si při nich vybavíte?

„Je toho spousta. Největším zážitkem pro mě bylo, že jsem vůbec mohl být součástí her. Olympijská vesnice, ruch kolem celé akce, to jsou věci, které nezapomenete. A na úplném vrcholu je samozřejmě zisk zlatých medailí. Do Japonska jsme jeli jako tým, kterému téměř nikdo nevěřil. My nakonec celý turnaj vyhráli.“

V Naganu jste odehrál tři zápasy, v play off už místo vás nastupoval Milan Hejduk. Není to věc, která vás trochu mrzí? O nejhlavnější boje jste přišel…

„Začal jsem na křídle společně s Pavlem Paterou a Martinem Procházkou a je pravda, že jsem jel na turnaj jako střelec. Čekaly se ode mě góly. Na druhou stranu ale vůbec nezáleželo, kdo branky nastřílí. Fungovali jsme jako tým, nikdo osobní statistiky neřešil. Že vše v kabině přesně fungovalo, to byla zásluha především pana Ivana Hlinky.“

Co vám právě trenér Hlinka tehdy řekl, když vás nahradil Milan Hejduk?

„Vůbec nic. Na předzápasové poradě se vždy řekla sestava a bylo řečeno, že mě vystřídá Milan, více se situace nerozebírala. Všichni hráli pro tým, všichni jsme šli za jediným cílem a každý jsme přijali roli, která nám byla určena. Bylo úplně jedno, že někdo hrál méně a někdo více. Milan Hejduk držel první tři zápasy palce mně, já je pak držel jemu. Dokonce jsme spolu byli v Naganu na pokoji jako dva Ústečáci.“

Zlatou medaili jste vzal s sebou. Jak často ji máte u sebe?

„Většinu času je schovaná doma a vytáhnu ji jen, když si o to někdo požádá, třeba právě při rozhovoru. Je ale pravda, že mám dva kluky a medaili jim ukazuji. Teď jsme se zrovna dívali na záznamy z Nagana a nejmladší syn Lukášek mi řekl, že jsem pěkný dřevák. Koukali jsme totiž na utkání s Ruskem a Finskem, kde se mi nepodařilo proměnit několik velkých šancí. Sledovali jsme i celý závěrečný ceremoniál.“

Jan Čaloun, 'zlatý' hráč z olympiády v Naganu se zlatou medailí.

Je pro vás vítězství na olympiádě nejvýraznějším úspěchem? Nastoupil jste i v NHL, ve Finsku se vám dařilo famózně…

„Vysoko řadím i angažmá ve Finsku. Ve stejném roce jsem s Helsinkami vyhrál mistrovský titul, v další sezoně také mistrovství světa. Nagano je ale asi opravdu nejvýš. Pro celý národ šlo o největší hokejový zážitek a tak to vnímám i osobně.“

Ve Finsku jste měl také jeden nepříjemný moment, kdy jste vlastní chybou zranil malého kluka…

„Byl to můj jediný zkrat a dodnes se za něj omlouvám, moment mě stále mrzí. S Helsinkami jsme hráli proti TPS Turku a tohle utkání berou Finové hodně prestižně. Pamatuji si, že při odchodu do kabin na mě někdo něco zařval a hodil. Já neudržel emoce a bouchl do skla s domněním, že jde o plexisklo. Jenže ono to bylo opravdu jen sklo, které se rozsypalo. Střepy zasáhly malého fanouška.“

Pokud se nepletu, s rodinou jste se následně sešel, že?

„Ano, osobně jsem se omluvil, s rodiči si podal ruku a klukovi koupil stolní hokej.“

Zvládnete stále náročnou finštinu?

„Sem tam kouknu na finské stránky, také kluci po mně občas chtějí, ať něco řeknu. Pořádně jsem se ale finsky nikdy nenaučil. Později jsem sice začal rozumět, ale já mluvil hlavně anglicky.“

S kariérou jste se rozloučil před osmi lety. Jaké byly vaše původní plány, co dělat v hokejovém důchodu?

„Víte, musíte se vzdát něčeho, čemu jste se věnoval celý život, končit se vám nechce. A najednou musíte přemýšlet, co dál. Začít podnikat? Otevřít si hospodu? Udělal jsem si například licenci na golfového cvičitele, ale nakonec jsem přišel na to, že u hokeje chci zůstat. Od mala jsem sportovec a nadále jím budu. Sport je pro mě vše a o trenérovi jsem přemýšlel už během kariéry.“

Takže se cítíte být více koučem, než jednatelem či manažerem?

„Určitě mám blíž k trénování, práce s dětmi mě hrozně naplňuje. Přestože je velmi náročná, užívám si ji. Jsem šťastný, protože mohu být na ledě a svým způsobem v hokeji pokračuji.“

I tak využiji toho, že jste ve vedení klubu a jste v obraze. Dá se dnes o Slovanu říct, že je vyléčený od nejčernějších nemocí?

 „Ano a jsem za to strašně rád. V oddíle pracují lidé z Ústí, kteří mají ke Slovanu vztah. Nechci nikoho urážet, ale v předchozí době klub řídili ti, kteří vztah k oddílu neměli tak blízký. Uvedu příklad – pokud máte stanovený rozpočet na jednu sezonu a překročíte ho dvakrát, je vše špatně. Dnes víme, že jsme skromný klub, pracujeme s rozpočtem patnácti milionů. Letos ale sezonu uzavřeme a po čtyřech letech si můžeme říct, že se klub zbavil veškerých dluhů. Do dalšího hokejového roku pojede s čistým štítem. I když víme, že po sportovní stránce není sezona příliš úspěšná.“

S poslední větou souvisí další otázka. Musí se naučit ústecký fanoušek znovu chodit na hokej?

„Je to tak, musí. Zároveň však musí slevit z cílů a brát situaci tak, jak je. Našich fanoušků není hodně, ale snaží se a líbí se mi, jak k zápasům přistupují. Ovšem myslím si, že by jich mělo být víc. Ústecký hokej by si to zasloužil a pro diváky by mělo jít o zábavu. Hokejem se musí bavit a naše vize je vydat se cestou mladých hráčů. Nemáme problém hrát s mladými hokejisty. Je tu třeba šestnáctiletý Kale Costa z Austrálie, který by mohl v blízké době nakouknout do A-týmu. Ve Slovanu je čtvrtou sezonu, tvrdě pracuje, maká na sobě a má předpoklady k tomu, aby se jednou prokousal i do extraligy. Šanci u nás dostane, protože si ji za svoji dřinu zaslouží. To je přesně cesta, jakou se snažíme nastavit.“

Jan Čaloun, 'zlatý' hráč z olympiády v Naganu se zlatou medailí.

Znovu se hodně mluví o druhé hale. Jde o téma, které se vede v Ústí desítky let. Je současná situace odlišná natolik, že by hala mohla do několika let opravdu stát?

„Situace jiná opravdu je a já věřím, že pokud plán projde přes zastupitelstvo a přes další lidi, přes které musí projít, bude do dvou let hotová. A já osobně za to budu moc šťastný, protože se o druhém ledu mluvilo už za mého táty. Jedna plocha dříve stačila, dnes už bohužel ne.“

Ještě se vrátím k vám. Je něco, čeho litujete?

„Lituji určitých fází své hokejové kariéry. Byl jsem talentovaný hokejista, hlavně na střílení gólů. Ale také jsem byl jeden z těch, kteří si ulevili, když mohli, mockrát jsem těžil jen z talentu. Moje kariéra mohla být daleko úspěšnější.“

Máte zážitek či vzpomínku, kterou jste nikdy nikomu neřekl?

„Jedna věc tu je a souvisí s panem Ivanem Hlinkou. Přišel jsem do Litvínova a můj táta v té době zemřel. Já najednou postrádal idola. Navíc jsem měl těžce zlomenou nohu a mluvilo se i o tom, že se k hokeji už nikdy nevrátím. Neměl jsem si s kým o hokeji popovídat. Postupem času jsem si vytvořil vnitřní vztah právě k trenéru Hlinkovi. Nemohu říct, že mi nahradil tátu, ale vnímal jsem ho jako blízkého člověka, za kterým jsem kdykoliv mohl přijít, abych se svěřil. Toho si nesmírně cením.“

Poslední téma se týká Jaromíra Jágra. Jak jste viděl jeho působení v Calgary?

„O šťastný konec zrovna nešlo. Na druhou stranu, není nikde psáno, že za mořem smlouvu ještě podepíše, byť je šance minimální. Podle mě Jardovi uškodily dvě věci – dlouhé čekání na kontrakt a to, že následně nebyl v prvních dvou útocích. Body by tam totiž s největší pravděpodobností udělal. Pevně věřím, že se mu povede hrát hokej až do padesáti, ať už v Kladně, jinde v Evropě či v Americe. Chovám k němu obrovský respekt.“

Kladno hrálo v Ústí v dobu, kdy se Jágr teprve do Čech vracel. Byla ze strany Slovanu snaha utkání posunout?

„Byla, okamžitě jsme do Kladna volali, nepovedlo se. Mrzelo nás to, ale je možné, že se v Ústí Jágr objeví v další sezoně.“